Mission X17

Lucy Hillor

Christoph Hunter: Tak co, dorazíš na losování? 

Me: Ptáš se jestli nebudu hrát smrtelnou nemoc abych se nemusela dívat jak se Janett hlásí dobrovolně a dělá ze sebe hrdinku dne?

Chritoph Hunter: Nemluvíme tu o Hunger Games....

Me: Technicky nemluvíme vůbec.

Christoph Hunter: ....

Christoph Hunter: Tak půjdeš?

Me: Samozřejmě.

Me: Šíří se drby o tom, že je losování zmanipulované a půjdou ti u kterých si jsou jistí, že zapadnou jasně do nějaké skupiny, takže brácha je dovela v ohrožení...

Me: *docela

Christoph Hunter: Je mu deset. Nepošlou desetiletýho kluka úmyslně na sebevražednou misi jen proto, že mu jde hokej....

Me: Znáš prezidentku... Nevypadala moc nadšeně, že kvůli hloupému losování musí mluvit o supertajné americké misi před celou stanicí.

Christoph Hunter: Mám tě vyzvednout?

Lucy se usmála a prsty se jí rozlétly po klávesnici.

Me: Společenka je čtyři patra nad námi a k výtahu to mám dva metry. Myslím, že to zvládnu.

Chvíli je ticho, až mi připadá, že už můj nejlepší přítel neodepíše. Podívám se  z okna a na malou chvíli mě uchvátí pohled na hvězdy. Hluboko v hrudi mě hlodá strach a naráží mi do kostí v celém těle. Nepřeji nikomu, aby opustil tuhle vesmírnou stanici a odletěl na starou planetu. Nechtěla bych přijít o výhled na hvězdy, o záři galaxií v dálce lákajících ji k sobě. Že vyberou mě je nepravděpodobné, mám strach o svého nejmladšího sourozence.

Christoph Hunter: Máš strach?  

Lucy na zprávu jen zůstala zírat a dokud jí o půl minuty později nepřišla další zpráva, nedošlo jí, že si zprávu zobrazila.

Christoph Hunter: Neboj se, Hillorová. Za naši kategorii holek se přece hlásí Janett. Ty to nebudeš. Ani tvoji sourozenci.

Me: Jak to víš? V jejich kategorii se nikdo nehlásí. Sebastian dokonce vyhrožoval, že půjde dobrovolně, jestli vyberou Ninu nebo Lamara... 

Christoph Hunter: Vždycky máš to svoje nechutný nezlomný štěstí. Vzpomínáš, jak nás našli ve skladu na dvanáctém křídle připravovat plynovou bombu, kterou jsme chtěli hodit do obytného křídla učitelů? Měl jsem z toho dvouměsíční domácí vězení a tolik opravování neopravitelných poruch na našem domácím robotovi, že si to nedovedeš ani představit. A tebe si ani nevšimli. Prostě jsi tam stála v rohu a oni si tě nevšimli. Chameleon nejsi a tak ošklivá aby tě ostraha přehlédla taky ne...

Neubránila se pousmání. Tehdy jim bylo jedenáct a byli naštvaní. A ta bomba by stejně nefungovala.

Me: Dík, no...

Christoph Hunter:  Neboj, za hodinu si sednem v Black Swirl a dáme si kafe, ty, já a Seb...  

Me: Fajn, vyrazím na losování... Za dvě minuty u výtahu?

Christoph Hunter: Tři, trochu nestíhám...

Lucy se zasmála a odložila mobil na parapet vyhlídkového okna odkud na ní mrkaly hvězdy v dáli. Nebyla zrovna slavnostně oblečená, ale co se čekalo od nemocné starší dcery narušeného vědce, který svým pokusem před pěti lety vyhodil do povětří celé pravé křídlo vesmírné stanice? Přehodila si přes rameno rudou mikinu a vrhla na sebe zamračený pohled do zrcadla. Usoudila, že to mohlo být horší. Měla ještě mnohem méně slavnostní trika než bílé volné triko s číslem přes celá záda, které dostala na nějaké hloupé akci volejbalového oddílu třetí sekce, kam chodila a milovala ho, než její otec vyhodil sekci tři do povětří. Vlasy jí kolem hlavy nelítali v neuspořádaných chomáčích, takže se mohla považovat za učesanou osobu, když zamířila k výtahu. Vlastně nebyla nemocná. Psycholog tvrdil opak ale ona si nepřipadala nemocná. Občas jí popadl nevysvětlitelný vztek na celý svět, hlavně pokud šlo o její rodinu. Nejspíš za to mohla nehoda, kterou způsobil její otec a odpálil se u toho do povětří. Nikdo, ani lidé, kteří přišli při explozi o svoje blízké, neměli právo odsuzovat jí nebo její sourozence za to komu se narodili.