Daleko neutečeš

1.3.1989 Olmanka

Ten den jsem si řekla, že už s ním nikdy nechci mít nic společného. Že budeme už jen spolu – ale jen v minulosti. Byl to zvyk, držela jsem se ho, protože jsem nechtěla, aby se cokoli změnilo. Nikdy. Jmenoval se Herold. Byl to klidný člověk, nebo alespoň takový byl, dokud si nenašel novou práci a nové kamarády. Pak se všechno změnilo. Začal chodit pozdě domů, pít a brát drogy. Přesto jsem se snažila zvládat situaci, vždy jsem to nějak překousla. Ale když naposledy přišel domů a začal na mě křičet, už jsem to nevydržela. Musela jsem něco říct. To byla chyba – největší chyba mého života.

Byla jsem s ním pět let a doufala jsem, že náš vztah jednou povede k něčemu dobrému, i když to zatím vůbec nevypadalo. Určitě ne do budoucna. Vždycky byla možnost najít si někoho jiného. Nebála jsem se, že zůstanu sama. Problém našeho vztahu byl v neustálých hádkách a nedůvěře. A jednoho dne to vygradovalo v obrovskou, extrémní hádku. Začala jsem já, ale skončil to on. A takhle to nikdy nemělo dopadnout.

⸻

3. 3. 1989

Nemocnice Olmanka. Zlomená ruka, podlitiny na obličeji a už třetí den v bezvědomí.

Přehnala jsem to, ale můžu si za to sama. Býval kdysi klidný, ale když si našel práci, měla jsem být potichu, neměla jsem nic říkat, a možná by všechno bylo v pořádku. Nepřišel se na mě podívat, doufám, že lituje toho, co udělal. Jsem tady a slíbila jsem si jednu věc: že pokud se uzdravím, odejdu od něj a už mě nikdy neuvidí.

⸻

5. 3. 1989

Konečně jsem se probrala a zůstala vzhůru. Pořád mi není dobře, mám modřiny, jsem unavená. Na stole vedle postele leží dopis a ve váze květiny. „Pokud to od Herolda okamžitě dejte pryč, už jsem trpěla dost a o něj se nestarám. Měl by si to všechno předtím rozmyslet, než mi ublíží," řekla sestra. „Byl tu," dodala, „chtěl se omluvit, že ho to mrzí. Před chvílí odešel." Nezajímalo mě to. Otočila jsem se k oknu a ignorovala všechny okolo. Přemýšlela jsem, jestli si vůbec uvědomuje, jak mě ztrácí. Zajímalo mě, která žena by mu tohle trpěla.

⸻

15. 3. 1989

Konečně mě pustili z nemocnice. Začnu od začátku. Na Heroldův dopis jsem neodpověděla, a do nemocnice už se nikdy neukázal. Na jednu stranu mě to mrzelo, na druhou jsem byla ráda, že mohu začít znovu a nikdo mě už nedrží.

Vyšla jsem vstříc novému životu. Pronajala jsem si byt na druhé straně města, ve Welsay. Byl tam klid. Nikoho jsem neznala, ale netrápilo mě to – hlavně že tam nebyl Herold. Od té doby, co mi donesl květiny a dopis, se neozval a já si byla jistá, že ani neozve. Nenechala jsem po sobě stopu. Nikomu jsem neřekla, kam jdu, změnila jsem číslo a plánovala změnit i jméno.

Když jsem s Heroldem začala chodit, bylo mi sedmnáct. Pocházela jsem z bohaté rodiny, měla jsem všechno. On měl dvacet a už měl také peníze. Měl zapadnout do naší rodiny. Rodiče mi zemřeli a jediné, co mi zůstalo, byla hromada peněz na účtu – ale byly mi k ničemu. Bylo mi čerstvých dvaadvacet, neměla jsem práci, rodinu ani přítele. Doufala jsem, že mě nebude hledat.

Seděla jsem u notebooku, pouštěla si písničky a hledala práci za sklenkou vína a s cigaretou. Kouřila jsem třeba dvě krabičky denně, ale nepila jsem často. Byla teplá noc, hvězdy svítily, mohla jsem mít otevřený balkon. Nemusela jsem se bát. Bydlela jsem v osmém patře paneláku v klidné čtvrti, kde nikdy nebyly stížnosti.

⸻

16. 3. 1989, 00:02

Usnula jsem u počítače? Jak se to stalo? Víno na zemi, rozbitá sklenice. Co se děje? Nemůžu se hýbat. Proč mám otevřené dveře? Tolik otázek, ale odpověď byla jasná. Herold. Doufala jsem, že mě nenajde, ale on je tady. Je zpátky a můj život je v háji. Chtěla jsem začít od začátku, ale všechno je pryč. Nic se mi nesplní.

Seděl naproti, jen se díval, nic neřekl. Pak se zvedl, podal mi vodu. Napila jsem se. Položil mě na gauč, políbil mě na čelo a odešel. Usnula jsem.

⸻

16. 3. 1989, 10:48

Byl to sen, nebo skutečnost? Čemu mám věřit? Nevím, co dělat, ale jedno je jasné: věděl, kde jsem, a nehodlal mě pustit.

Na gauči ležel dopis:

„Milá Margot, vím, že jsi můj první dopis nečetla, ale tento si přečteš. Vím, že jsem ti ublížil, ale změním se. Slibuji. Nedovolím, aby mi odešla ze života. Pokud to uděláš, hlídej si záda. Bude to bolet. Stále tě miluji a budu sledovat každý tvůj krok. Ani teď nevíš, že tě sleduji. Mám své lidi. Doporučuji ti, abys nedělala žádné hlouposti.

S láskou, Herold."

V tu chvíli jsem si byla jistá, že noc nebyl sen, ale realita.

Zamkla jsem se v bytě. Neměla jsem co jíst, bála jsem se otevřít dveře. Měla jsem strach a nevěděla, co dál. Bylo mi zima... Bloudila jsem po pokoji a přemýšlela, jak zjistil, kde jsem. Jak mě našel? Zavolat policii? To nebylo dobré – co když tu jsou kamery nebo mikrofony? Měla jsem utéct, někam daleko, změnit jméno a schovat se. Ale on mě vždy našel. Bylo nemožné uniknout. Přesto jsem to zkusila.

⸻

16. 3. 1989, 22:58

Začala jsem balit a doufala, že zmizím beze stopy, budu žít klidný život uprostřed lesa... sama. Zatím bylo všechno v pořádku. Zavolala jsem taxi a vyrazila vstříc osudu, ale ne na dlouho.

⸻

17. 3. 1989, 01:20

Sedím v taxíku a mám pocit, že mě někdo sleduje. Někdo za námi jede. Jako můj stín. Nemůžu se zbavit toho sevřeného žaludku. Dýchám potichu.

Letiště! Konečně jsme dorazili, ale pocit sledování je ještě silnější než v autě. Zaplatila jsem, popadla zavazadla a běžela k terminálu. Už jen kousek. Pořád jsem si říkala, že to zvládnu.

Pak náraz zezadu do hlavy... tma.

⸻

19. 3. 1989, 09:17

Au, hlava. To byla rána. Nevím, kde jsem. Bolí mě hlava, točí se mi, je mi zle. Klepu se strachy. Žádné letiště, žádný les. Jen černá tma kolem mě. Raněná, vyděšená. Nepamatuju si nic.

BLIK! Světlo. Naproti mě sedí muž s kapucí, zády ke mně. Mlčí. Pak se otočí. Herold. Dívá se na mě, jako tenkrát v noci.

„Říkal jsem ti, abys nedělala žádné hlouposti," řekl. Hned jsem věděla, jak to myslí. Doufala jsem, že přežiju a uteču. Kam? Neřekl nic. Pokýval hlavou.

Sedím na staré popraskané židli. Ruce svázané dozadu, celá od krve. Stále na mě zírá, mlčí. To mě zabíjí. „Proč si mi to udělal? Proč?!" Zakřičela jsem co nejvíc, doufala, že mě někdo uslyší. „Kde jsem? Odpověz!"

Ticho.

Najednou vstal a řekl: „Někoho ti přivedu s jídlem a vodou, abys tu neumřela hlady. Promluvíme si zítra," a odešel.

Dveře se otevřely, přišel muž, nebylo vidět jeho tvář. Nesl polévku a vodu.

„Nemám hlad, chci mluvit s Heroldem!" křičela jsem.

„Bohužel, slečno, budete muset počkat do rána," odpověděl.

Rozvázal mi ruce, popadl mě za vlasy a hodil na starou matraci za židlí. „Tady budeš spát. Nezkoušej utéct, radím ti!"

Pustila jsem se do jídla. Nemohla jsem mít žaludek prázdný. Polévku jsem zapila vodou a šla spát. Matraci byla studená, špinavá, deka i polštář taky. Přesto jsem si lehla a snažila se usnout.