Nikdy nezapomenu

Kapitola druhá

Tehdy se psalo 15. června 1939, když jsem mířila ze školy domů. Byla jsem natěšená z návštěvy tety Helene a strýce Hanse (Možná jejich láska nebyla nikdy opětovaná, ale i přesto spolu dokázali vycházet někdy lépe, než kdejaký zamilovaný pár) a jejich dcery Aylin, která byla stejně stará jako já.

S Aylin jsme se znaly od malička a byly jsme nejlepší kamarádky od prvního setkání. Dříve bydleli sotva tři domy od nás, ale nakonec se museli kvůli nové práci strýce Hanse odstěhovat na druhou stranu města, což trochu přerušilo náš kontakt. Ale nikdy jsme si nepřestaly psát dopisy a sdělovat si všechny potřebné informace.

Vyšla jsem sotva za bránu školy, když jsem si všimla na druhé straně stojícího chlapce, který mě pozoroval. Nejdřív se mi to zdálo jako pouhá náhoda, že se zrovna naše pohledy setkaly, ale když jsem se o pár kroků znovu ohlédla, stále mě pozoroval. Prohlédla jsem si ho od hlavy až k patě. Tvář lemovaly tmavé husté vlasy, ale k černé barvě měly daleko. Barva, kterou bych je mohla popsat snad ani neexistovala. Pohledem jsem zajela k jeho oblečení. Černé sako, pod kterým vykukovala bílá košile s kravatou a stejně černé kalhoty. Vrátila jsem se zpátky k jeho obličeji. Na tváři se mu mihl vyděšený pohled asi vteřinu před tím, než jsem narazila do nějakého pána, který si četl jakousi zprávu a nedával pozor na cestu.

„ Holka nemotorná! Dávej pozor na cestu!" vyštěkl na mě a pokračoval v cestě, za to já jsem poklekla vedle učebnic, které mi vypadly přímo z tašky. Začala jsem je sbírat a očišťovat od špíny, když se přede mnou zastavil pár bot. Vzhlédla jsem. Byl to ten hoch, který mě sledoval přes ulici, a díky kterému jsem srazila muže. Poklekl a začal je tiše sbírat a podávat mi je.

„ Tahle je natržená," pravil a ukázal mi natržený hřbet knížky. Povzdechla jsem si. Vzala jsem mu knihu z ruky a přejela prstem po natrženém hřbetu. Vložila jsem ji do tašky k ostatním a vstala. „ Mrzí mě ta natržená kniha." pronesl smutně a vstal také.

„ To by mělo. Byla to tvoje chyba."

„ Moje chyba? Jak je to možné?" Nechápavě mi hleděl do očí. „ Pokud vím, stál jsem na druhé straně ulice. Jediné, co jsem dělal, bylo, že jsem tě pozoroval. To ty jsi můj pohled opětovala a u toho pochodovala a narazila do člověka." Zamračila jsem se a zastrčila si pramen tmavých vlasů za ucho. Snažila jsem se kolem něj projít, ale stále mi bránil cestu. „ Ale uznávám. Možná to byla moje vina. Mohl bych to nějak odčinit? Mohl bych tě... pozvat na čaj?" Přestala jsem hledat cestu, jak kolem něj proklouznout, a vzhlédla. Byl asi o hlavu vyšší než já. Měla bych s ním jít?

„ Ehm, omlouvám se, ale nevím, zda je to nejlepší nápad." Konečně se mi podařilo kolem něj projít, ale on mě zachytil za loket.

„ Pospícháš někam?"

„ Ano, očekáváme návštěvu," pravila jsem nedočkavě a snažila se vykroutit.

„ V tom případě mi slib jeden čaj a nechám tě jít." V tu chvíli mě nenapadlo ptát se na jinou možnost. Měla jsem už dost na spěch.

„ Dobře," odpověděla jsem konečně.

„ Zítra po škole. Budu na tebe čekat před branou!" vykřikl, když jsem už mířila pryč.

Domů jsem dorazila se zpožděním sedmi minut. Naštěstí se dospělí zabrali do konverzace, že si ani nevšimli mého příchodu.