Nikdy nezapomenu

Kapitola sedmá

Uplynuly dny, týdny a dokonce i pár měsíců. Na obzoru bylo jaro a také to chvílemi vypadalo na lepší zítřky. Občas jsem se přistihla při zapomnění na celou tu situaci. Samozřejmě, nedokázala jsem zapomenout úplně. Ale i mírné pousmání u mě byl docela veliký pokrok, natož když mě něco dokázalo opravdu rozesmát!

Bohužel tehdy se do toho opět vmísil osud. Psalo se 7. března 1942. Již od rána se na nebi usmívalo slunce. Díky tomu jsem měla lepší náladu. Byl to jeden z málo dnů, kdy jsem se usmívala i vícekrát za den. Toho odpoledne jsem si vykračovala domů s myšlenkami na volné odpoledne. Myslela jsem si, že ho věnuji čtení, které jsem dlouho zanedbávala. Moje plány přerušil jediný pohled na druhou stranu ulice.

Každý den jsem se musela dívat na místo, kde jsem ho poprvé uviděla. Žádnou radost mi to nepřineslo, právě naopak. Tisíce střepů zabodnutých do mého srdce. Když už jsem si na tu bolest začínala zvykat, jediný pohled na cokoli připomínajícího Johanna působil stejně bolestně, pokud bych těmito imaginárními střípky začala hýbat.

Jenže ten den již od začátku působil jinak. Rozhodla jsem se, že při pohledu na druhou stranu již nebudu nic cítit. Naprosto nic. Ten den jsem se na to psychicky připravovala. Vyšla jsem školní bránou a odhodlaně pohlédla na druhou stranu. V tu chvíli mým problémem byla nepřipravenost na něco naprosto jiného, než na místo, kde procházeli denně stovky lidí, které jsem ani neznala. Nikdo vás nemůže připravit na pohled do očí člověku, s kterým jste toho mnoho prožili. Člověku, který vám během chvíle přirostl natolik k srdci, až každá vzpomínka na něj bolí. Člověku, který je pro vás celý svět, i když on je pro svět nikdo. Pro mě se stal člověk, který změnil můj život. Změnil ho od paty až k hlavě. Nemohla jsem na něj zapomenout, ani kdybych si to sebevíc přála.

Díval se na mě smutnýma očima, stejně jako já na něj.

„ Chybíš mi." vyartikuloval. Z očí se mi skutálela slza. Rychle jsem ji setřela hřbetem ruky.

„ Ty mě taky." Nepatrně i přes celou ulici jsem si všimla malé jiskry v jeho očích.

„ Kavárna?" Přikývla jsem, ačkoliv 'naše' kavárna byla zavřená již více než dva roky. Pomalými kroky jsem se k ní vydala stejně jako on. Nenápadně jsem sledovala každý jeho pohyb. Kavárna byla na jeho straně. Přišel k ní, a když se ujistil, že ho nikdo nesleduje, otevřel dveře a vešel dovnitř. Tentokrát jsem to byla já, kdo se rozhlížel okolo a v nenápadnosti přecházel ulici a vcházel do staré a opuštěné kavárny.

Všude se rozprostírala tma a prach se usadil na všem. Podlaha pod mými kroky vrzala. Zastavila jsem se. Ticho. Začínala jsem uvažovat o rychlém úprku do chvíle, než ze tmy vykoukl pár známých očí. Vydechla jsem úlevou, ale zároveň se mi zrychlil tep. Chvíli váhal, ale nakonec překonal mezeru, jež nás od sebe dělila a sevřel mě v pevném objetí, stejně jako já jeho. Po tvářích mi stékaly slzy.