Ze života šprtky

Lichoběžník není totéž jako čtverec

,,Hej šprtko." Zvedla jsem hlavu od testu a rozhlédla se. No ovšem, kdo jiný by při tak důležitém testu z matiky mohl otravovat. Sebastian- protivný, arogantní pitomec. Ať tě ani nenapadne mu odpovídat.
,,Já nejsem šprtka!" sykla jsem po něm. No jistě, teď se budeme hádat při testu, proč ne. Sebastian se usmál. ,,Tak proč ses otočila zrovna ty, když nejsi?" Jak já ho nesnáším!
Doplnila jsem poslední cvičení v testu, to časově nejnáročnější. Když jsem ho chtěla odevzdat, ucítila jsem malou ránu do obličeje. No jistě, papírová kulička. Ani jsem se nemusela otáčet za sebe, abych pochopila, že to byl Sebastian. ,,Pssst!" zašeptal. Hlavně se neotáčej! ,,Kolik ti vyšlo to s tím čtvercem, šprtko?"
,,Myslíš ten lichoběžník?" Otočila jsem se. ,,Vždyť je to to samý," odvětil znuděně.

,,Slečno Jenkinsová, vy se při testu bavíte s Taylorem?!" Zakřičela po mně profesorka. Trhnula jsem sebou leknutím a otočila se zpátky. ,,Ne, paní profesorko, Sebastian se chtěl dozvědět odpověď ze cvičení 10, ale já odmítla," řekla jsem hrdě. Profesorka přišla až k Sebastianovi a sebrala mu jeho test. ,,Za pět, Taylore," usmála se na něj. Naposledy jsem se ohlédla a chtěla se mu omluvit, ale Sebastian byl rychlejší: ,,Tohle si vypiješ." Nejistě jsem pokrčila rameny a šla odevzdat svůj zřejmě bezchybný test.

Uběhlo sotva pět minut a zaslechla jsem tu hezkou větu.
,,Jenkinsová za jedna." Tenhle test potvrdil mou konečnou známku z matiky- výborná. V ten moment zazvonilo na konec hodiny, čas jít se připravit na dějepis. Sebrala jsem všechny učebnice do batohu a šla najít učebnu dějepisu. Na Sebastiana jsem úplně zapomněla, než mi zkřížil cestu před vchodem do učebny. ,,Nech mě prosím projít," zažadonila jsem a vzhlédla nad sebe. Díky jeho výšce 195cm jsem si připadala ještě menší. Jeho velké černé oči přímo zuřily.
,,Líbí se mi, jak prosíš." V tu chvíli jsem musela zčervenat vzteky. ,,Sakra uhni, pitomče." Začal se mi smát. Snažila jsem se podlézt jeho ruku, ale v tu chvíli mě chytl za batoh a sebral mi ho. ,,Dej mi ten batoh!" křičela jsem na něj. Marně jsem se snažila natáhnout pro můj batoh, držel ho nad hlavou a zlomyslně se usmíval. ,,Přesvědčíš úču, aby mě nechala ten test napsat znovu." Ten návrh jsem nesměla přijmout. Zakroutila jsem hlavou na náznak nesouhlasu. ,,Fajn," řekl pohrdavě a začal v mé tašce rozepínat všechny zipy. Přesně jsem věděla, co chce udělat- vysypat mi z ní všechny učebnice a sešity. ,,To nedělej," protestovala jsem. ,,To udělám." Ještě, než mi obrátil tašku, aby z ní vysypal její obsah jsem ho zadržela. ,,Dobře, přesvědčím ji." Samozřejmě, že nepřesvědčím, pitomče. Ochotně mi podal zpátky tašku a já si ji přivinula k sobě. V ten moment, kdy nedával pozor jsem sebrala všechnu odvahu, kterou jsem doposud neprojevila a kopla jej. Ono by to ani nevadilo, jenže to bylo tam, kde ho to nejvíce zabolelo- do koulí. Okamžitě se chytl za rifle ve spodní části těla a začal nadávat. Přísahala bych, že když jsem šla přímo k mé lavici, slyšela jsem snad celý slovník vulgárních slov během pár sekund. Až pak mi došlo, že tím jsem si zajistila nejspíš dost velký problém.