Příběh rebelky

Prolog

Před 4 lety

Bylo krásné jarní ráno a já se protáhla vedle svého staršího bratra, Waltera. Žila jsem jenom s ním, protože mamku roztrhala horská lvice a táta zemřel ve válce. Jsem černá vlčice s limetkově zelenýma očima, které byly podle Waltera ty nejkrásnější na světě. Walter byl ten správný starší bráška, staral se o mě, lovil se mnou a chodil se mnou na procházky. Byla jsem ještě malá, v lidském věku tak devět let a Walterovi bylo devatenáct. Měl přítelkyni, ale před měsícem se rozešli. Ale teď zpátky do reality..protáhla jsem se a zívla. „Bráško...vstávej.." zašeptala jsem mu do ucha. Spal dál, prostě nereagoval. „Vstávej..brácha." řekla jsem teď polohlasem. Zase nic. Zavrčela jsem a skočila mu na ocas. Když jsem mu ho přišpendlila na zem, švihl s ním a probudil se. „Co je?" zabručel. „Je ráno..a navíc si mi včera slíbil procházku a navíc je velký den!" jásala jsem. „Jaký? Já o ničem nevím." řekl šokovaně. Já přestala poskakovat a sklesle se na něj podívala se svěšenýma ušima. „Ty si to nepamatuješ?" zakňučela jsem a slzy se mi začaly hromadit v očích. „Ale zlato...já nikdy nezapomínám." řekl konejšivě a přitulil se ke mně. „Všechno nejlepší sestři." zašeptal mi do kožíšku a odtáhl se. Z pod kožešiny horské ovce, kterou jsme dostali od tety Qwendolyn, která už je bohužel také po smrti, vytáhl bratr tyrkysové srdíčko na kterém bylo vyryté v levé horní části W a pravé dolní části A. Byl to náhrdelník a bratr mi ho přetáhl přes hlavu. „Na památku..abys i na lovu na mne pamatovala." řekl a dal mi pusu na čelo, teda..dotkl se svým čumákem mého čela.

„A teď pojď na tu procházku." řekl a vydal se k východu od doupěte. Žili jsme ve smečce, které velil velký hnědý vlk, Jake. Je to celkem velká smečka. „Ale já mám hlad!" zakňučela jsem. „Něco si cestou ulovíme..a vůbec, kde máš Kulíška?" zeptal se. Kulíšek je plyšový králíček, kterého bratr našel na louce a přinesl mi ho. Je to něco jako vaše oblíbená hračka. „Na místečku." odpověděla jsem. „Tak ho jdi obejmout, ať se mu nestýská po tobě i po mně na tu chvíli. Já ho jdu taky obejmout." řekl a společně jsme šli do rohu doupěte. Já klálíčkovi olízla ucho a bratr to druhý. „Tak zatím ahoj..ještě se uvidíme." řekla jsem, ale to jsem netušila, že tady už žádné zatím neplatí, tady by se mělo říct sbohem.

Vyrazili jsme tedy do lesa a cestou jsem se snažila ulovit myšku. Když se mi to asi na pátý pokus povedlo, brácha mě pochválil a já ji slupla..

Šli jsem dál a najednou se ozval hrozný řev, který jsem nikdy neslyšela. Brácha mě šoupl tlapou za něj a zlověstně zavrčel. Já ho napodobila, ale to moje nebylo ani zdaleka jako to bráchovo. „Co to je? " špitla jsem zpoza bratra. „Medvěd. Drž se za mnou, nedělej prudké pohyby a hlavně, žádnej kravál." řekl potichu polohlasem. Přikývla jsem a postavila se do útočný pozice. Potichoučku jsem zavrčela a přešlápla předníma tlapkama.
V tu ránu se z křoví vyřítil obrovský medvěd, stoupl si na zadní a zařval. Myslela jsem, že mi asi vybouchnou uši. Zavrčela jsem spolu s bráchou a postavila se vedle něj. „Co to děláš?" sykl na mě. „Chci ti pomoct. Jsme sourozenci a já tě v tom nenechám." sykla jsem nazpět. Už jako malá jsem měla hodně odvahy a byla jsem rváčka, ale dnešek se stal osudným.

Medvěd zařval znovu a vrhl se na Waltera. Ten se skrčil a já mu potom skočila po krku. Zakousla jsem se, ale měl moc tlustou kůži a já neměla ostré zuby tak jako brácha, tak jsem ji nedokázala prokoustnout. Medvěd se po mně ohnal a shodil mne na zem. „Arsi!" vykřikl bratr mé jméno a já vstala, oklepala se a útočila dál. „Jsem v pohodě!" křikla jsem, když mě medvěd odhodil po třetí. Už jsem od něj měla hluboké škrábance na zadní noze a na levé přední noze. Bratr byl šikovný a medvědovi pokousal nohu. Znovu jsem se vrhla na medvěda a ten mě sekl přes oko. Od té doby mám tři šrámy přes oko. „V pohodě!" křikla jsem a skočila na medvěda znova. Tentokrát sekl do hrudníku a udělal mi tam tři hluboké šrámy. ‚Do budou jizvy jako kráva po tomhle boji' pomyslela jsem si. Zamotala se mi hlava, ale já se vzchopila a vrhla se na medvěda znovu, kousala jsem ho do ramene, ale on mě škrábl do krku a břicha a odhodil mě zhruba o půl metru od něj. Vstala jsem a pozorovala, jak se na něj Walter vrhá a medvěd ho odhazuje pryč. Rozběhnu se k němu a skočím, ale on mě tlapou odhodí a ošklivě mi rozsekne tlapku a já na ní ještě blbě dopadnu a pohmoždim si jí. Walter ke mně přibíhá a chytá mě jemně za kůži na krku a táhne mě do křoví. „Co to děláš?" syknu. „Musíš do bezpečí. Já se pro tebe vrátím. Uvidíš. Neboj se. Hlavně buď potichu.." zašeptal a jemně se dotkl svým čumákem toho mého. Kývla jsem, plná strachu o Waltera jsem si lehla na studené listí a čekala až se pro mě Walter vrátí a budeme moci jít spolu domů. Najednou jsem uslyšela bolestné zavytí. Vyskočila jsem zpoza křoví a viděla to, co jsem nikdy vidět nechtěla. Můj bráška ležící na zemi s rozpáraným břichem a medvěd nikde. „Waltere!" vykřikla jsem a rozeběhla se k němu. „Jsi ta nejlepší sestřička na světě. Mám tě rád..." zašeptal a naposledy vydechl....

„Neeee!" vykřikla jsem do vzduchu. Nebyla jsem zase tolik malá abych to nepochopila. Rozbrečela jsem se. Pak jsem se ale zastavila a řekla si: „Walter by to takhle nechtěl. Nebreč a pomsti ho." tyhle slova mi v hlavě zní vždycky, když se nad tím zamyslím a rozbrečím se. Byla jsem ráda za to srdce od Waltera. Rozhodla jsem se jít vlastní cestou, dělat svá vlastní rozhodnutí a pomstít Waltera. Moje duše nebude mít klid, dokud toho nenajdu. A taky od tý doby mám tři jizvy přes oko, tři na krku, dvě na přední a zadní tlapce, tři velké na hrudníku a na břiše. Mojí zraněnou packu jsem si obvázala a aby to bylo souměrný, obvázala jsem si i druhou packu. Od tohoto osudného dne, nenávidím své narozeniny.

A tak začala má cesta plná dobrodružství, nebezpečí i lásky...

Tak jo, je tu další příběh. Takhle jsem si jednou s mladší sestrou "hrála" (ano, i lodi v mém věku si stále dokážou hrát jak malí :D) no...a co se nestalo? Ten příběh se nějak dostal do mé hlavy a tak jsem se na to rozhodla napsat příběh. Byla jsem sice na naší malou vlčici byla trochu krutá, ale nevadí. Život jí přinese lepší věci.

Tákže... Blázen jménem Sonče se loučí, mává a odchází do svého pokoje číslo 17 v blázinci...