Minthin

Kapitola 1.

Úzký kužel světla se opírá o nebesa honosné postele a pomalu probouzí dívku, která v ní leží, Minthin. Zvolna rozevírá oční víčka, pomalu se zvedá a rozespale se rozhlíží po svém pokoji, najednou chladné ticho podzimního rána prolomeno „Madam,"ozvalo se zpoza dveří, „jste už připravena ke snídani?" „Dejte mi prosím pár minut," odpověděla rozespalá Minthin, znovu si protřela oči a vydala se ke skříni, vytáhla z ní mechově zelené šaty, nesnášela je, avšak její otec je miloval. "Tvůj otec je nemocný, měla bys mu plnit jeho přání," přehrál se jí v hlavě znovu hlas dvorního lékaře, byl to ten jediný důvod, který ji přesvědčil, nebylo to ale z lásky k nemocnému otci, byl to strach, z jeho vzteku, z jeho paranoi, která způsobovala, že v každém rohu viděl budoucího zloděje jeho milované koruny. Sama Minthin se občas bála, v afektu už ji párkrát i zranil, byl to nemocný člověk a trůn pro něj nebylo nejlepší místo. Kolik nevinných lidí už nechal popravit z paranoidního strachu o to jediné, co tak bezmezně miloval, korunu království Forrthir.

Nakonec si ony šaty vzala, zčesala si vlasy do pevného drdolu a šla na snídani. Hrad byl pustý, každý její ladný krok způsoboval hlasitou ozvěnu, byl moc velký a prázdný, minimálně v poměru velikosti a služebnictva, pomyslela si Minthin při cestě ledovými chodbami, král se totiž moc rád uzavíral před lidmi a nepustil k sobě nikoho komu plně nedůvěřoval. Minthin proto neměla skoro žádný kontakt s okolním světem, znala ho pouze z knih, kterých bylo po celém hradě plno. Jedním z důvodů takového množství knih byla důležitost Minthinina vzdělání, její matka zemřela když byla ještě malá a neměla žádné bratry, úloha budoucího vladaře tedy spadala na ni. To, že neměla sourozence, zapříčinilo, že místo hraní se věnovala učení zeměpisu, dějepisu, diplomacii, etiketě, strategii a v neposlední řadě i šermu, to vše nařídil její otec. Že se mu nenarodil mužský potomek, ho poznamenalo a nechtěl se s tím smířit, tak to vyřešil tím nejjednodušším způsobem, nařizoval její výchovu, jako kdyby byla princ.

Teď stojí před vysokými okovanými dveřmi, zpoza kterých jdou slyšet hlasy „Zase má zpoždění, v jejím věku jsem já..." rozhodla se otevřít dveře přímo uprostřed jeho věty, „dobré ráno," řekla Minthin a posadila se k podlouhlému stolu přímo naproti svému otci. „Omlouvám se, že jste na mě museli čekat." „Začněme tedy se snídaní," pokynul král služebnictvu. Bylo ale vidět, že myšlenkami je někde úplně jinde, oči mu těkaly z rohu do rohu a cuknul sebou, i když mu jen přinesli jídlo. „Děje se něco?" zeptala se Minthin, když si do pusy dala první sousto. „Vzpoura v Rullonu, asi zase Karmiňané," řekl nervózně král, „ta pakáž mě děsí den ode dne víc a víc," dodal a najednou mu z rozklepané ruky spadla lžíce, pro kterou se hned sehnul, „už nedávno jsem jich nechal pár popravit, byli to pašeráci a uprchlíci, to já poznám, ta země nám chce vzít korunu, pro tak malou zemi by byl Forrthir jako dar z nebes," řekl a zároveň i přestal jíst. „Nemyslím si, že Karmin je to z čeho by jsi měl mít strach, naše země hladoví, celý Forrthir trpí. Je tu i možnost vzpoury otče, přehlížíš vlastní lid, chudáci leží na chodnících, nemají ani na chleba," odpověděla na paranoidní úvahy svého otce Minthin svým názorem. „To tě učil kdo? Myslíš, že moje vláda je špatná?! Myslíš, že bys to ty, jako usmolená holka, zvládla líp?!!" rozkřičel se král přes celou místnost. „Až budeš Královnou ty, klidně si vyživuj chudáky místo armády, ale pak za mnou nechoď, že jsem měl celou dobu pravdu! A jdi se třeba učit! Snídaně skončila!" zakřičel a odešel hlavními dveřmi do své pracovny. Minthin byla na jeho neurvalé projevy zvyklá, služebnictvo též, takže si jen v klidu dojedla a šla na hodinu zeměpisu.

„Tak, teď mi řekni, kolika zeměmi protéká naše nejdelší řeka Carriona, a vyjmenuj mi je." Tak zněla uvítací otázka do dnešní hodiny. Jak primitivní, pomyslela si. „Čtyřmi, Madam, jmenují se Korival, Forrthir, Rullon a Karmin," odpověděla s jistotou.
„Správně, Minthin." „A s vynikající artikulací," dodal profesor diplomacie, který seděl v křesle a čekal až přijde řada na jeho hodinu. „Jen u Korivalu si dávej pozor na důrazy na jednotlivých slabikách." Minthin jen přikývla a čekala na další prověřovací otázku, ale nakonec dostala něco úplně jiného. „Minthin, potřebujeme s tebou něco probrat," její tvář najednou zvážněla a položila Minthin ruku na rameno. „Ta nemoc tvého otce, ona sílí a..." snažila se to říci tak dobře, jak jí to jen jazyk dovoloval. „Nevíme, jak dlouho tu ještě bude." To Minthin chápala, nikdo tu nemůže být navždy, ani ona, ani její otec. „A ty, ve svých patnácti letech, jsi schopna vlády a myslíme si, že by bylo moudré se nějak tak připravit na korunovaci, je to složitý proces a měla bys být vždy připravena, kdyby..." „...kdyby nás můj otec opustil, to chápu," doplnila Minthin svou profesorku. „Přesně tak, ale je tu ještě jedna věc," dodala profesorka. „Je jen na tobě, jestli to uděláš nebo ne, ale jestli se rozhodneš pro ano, jemu to radši neříkej."