Nesmrtelná

Začínáme

200 let. Tento týden mi bude 200 let. Šla jsem ke svému kufru a vytáhla malý kapesní nožík. Ptáte se proč? Každý den zkouším, jestli ucítím bolest. Malinko se říznu do ruky. Nebolí. Pokud bych ucítila bolest, znamená to, že už nejsem nesmrtelná. Ale bolest zas necítím. Nevím co je bolest a nebaví mě to. Nechci být nesmrtelná.

,,Ruth? Mohla by jsi prosím vyjít z pokoje?" zeptala se vychovatelka. Šla jsem. Malinko jsem se bála, protože se o nás vychovatelky skoro nestarají. Nechala jsem říznutí říznutím a šla jsem za ní. Když jsem otevřela dveře, vychovatelka už na mě čekala. ,,Co se děje?" zeptala jsem se. Nebyla naštvaná. Ale ani šťastná. ,,Pamatuješ si ten mladý pár který tu včera byl?" zeptala se. Pamatovala jsem si ten pár. A bylo my hned jasné o co jde. ,,Chtějí mě adoptovat že?" vychrlila jsem s úsměvem na tváři. Nevadilo by mi to. Už jsem v tomhle sirotčinci byla tolikrát, že mi je jedno jestli tu jsem nebo ne. ,,Chtějí se s tebou sejít, mohli by zítra?" optala se s úsměvem na tváři. ,,Zítra? Jo, to mám čas," odpověděla jsem. ,,Dobře, tak se na zítra připrav," řekla a odešla. Dobře no. Zase si mě někdo adoptuje. Vždy to dopadlo tak, že zemřeli a já tu zůstala. Nejraději bych byla se svými rodiči a bratrem. Můj brácha Caleb by můj nejlepší přítel. Chybí mi. Když mu bylo 42 let spáchal sebevraždu. Skočil do řeky. Jeho tělo se ale nenašlo. Je to zvláštní. Pátrali po něm. Ale, i tak mi chybí. Chybí mi jeho hnědozlaté oči. Oči jsme měli stejné. Jinak jsme byli odlišní. Já byla vysoká, on menší. Já byla tichá a neoblíbená, on středem pozornosti. Úplně odlišní. Chci, aby tu byl se mnou. Rodiče nevěděli, že jsem nesmrtelná. A  bratr taky ne. Neví a nevěděl to nikdo. Já to ani neměla komu říct. Nikdy jsem nenašla dobrého kamaráda ani lásku. Já je ani nemůžu najít. Nemohla bych vidět jak umírají a já ne.

Po obědě jsem byla rozhodnuta, že půjdu dočíst  Malého prince. Je to úzká knížka, která se čte rychle. Ale za ty roky jsem ztratila tu velkou chuť ke čtení. Knihy se za těch dvěstě let hodně změnily. Ale pořád mám raději knihy než filmy.

Dočteno. Tak krásná knížka a končí tak smutně. Tak, knížka dočtená, ale co dělat teď, tak to nevím. V pokoji jsem sama, takže povídat si s nikým nemůžu. Vlastně, v tomhle sirotčinci jsem vždy a pokaždé jsem sama. Je to zvláštní, ale nevadí mi to. Jsem zvyklá na samotu.

,,Kolik je hodin?" řekla jsem si sama pro sebe a podívala se na mobil. Půl druhé. Super, na zítřek jsem vážně připravená. Tomu páru budu připadat jak debil. Tam budu stoprocentně usínat. Normálně problémy se spaním nemám. Vždy usnu rychle. Co to se mnou je? Buď mě děsí pohovor a nebo to že budu slavit narozeniny. Tak jo, konec přemýšlení, jdu spát. Musím být zítra připravená.

Pokračování příště

Nový příběh je tu ❤️
Doufám, že se vám bude líbit 💕
A zatím páá 👅 Yass 💎