The smell of stories

Druhý 1/3

Nehody a náhody

Výpověď číslo 1.

Lori Penlinsonová nikdy nenosila kapsy zapnuté. Neměla je zapnuté ani ten den, kdy zemřela.

„Byla typem toho otevřeného člověka," vysvětlovala se vzlyky matka. „Když ráno vycházela ze dveří, vždy jsem ji zastavila a chtěla ji kapsy zapnout, ale ona se bránila. Říkala: ‚Ne, ne mami. Podívej' vyndala z kapsy na košili malý špaček tužky a kousek papíru. ‚To je na mé příběhy, kdyby mě něco napadlo, nebudu se muset zdržovat rozepínáním kapes a rovnou ten nápad zachytím.' Tak mi to vždycky říkala, víte."

Výpověď číslo 2.

„Příběhy?" zeptala se zmateně spolužačka Lori, Jenny Patkynsonová. Kruhové náušnice se jí divoce rozhoupaly, když přikývla. „Jo. Jo- vzpomínám si, že něco takového opravdu dělala. Víte, byla přestávka na oběd, ale Lori ne, ta nikdy svačinu nevytáhla. Vyndala si takový zmačkaný sešit a začala to do něj hustit tím svým zacuchaným písmem. Nikdo to po ní nedokázal moc přečíst, vždy jen pár slov," zamyslela se. „Ale říkala nám, že ráda píše svojí realitu, nebo něco takového. Nikdy nenechávala ten sešit ležet bez dozoru."

Výpověď číslo 3.

Tehdy, když se Lori Penlinsonová pustila smykem z kopce, kolo divoce poskakovalo na štěrkové cestě, se nejspíše zničehonic rozhodla vytáhnout svůj papírek plný nápadů. Rodiče samozřejmě okamžitě zapírali, protože: „Ne! Pro Bůh, ne- naše dítě, naše Lori by nikdy neudělala něco tak hloupého," zavrtěla matka hlavou. Manžel ji konejšivě hladil po rameni, ale když zvedl hlavu, jeho výraz znovu ztvrdl. V souhlasu s ženou muž na policisty slabě přikývl. „Vždycky byla strašně opatrná, víte," povzdechl si. „Kdykoli uviděla na přechodu auto, třebaže bylo až někde za horizontem, zůstala stát a čekala, než přejede. Nikdy se necítila dost bezpečně."

„A proto je hloupost-" skočila mu do řeči Katrin Penlinsonová, „-Že by se do něčeho takového vůbec pouštěla. Ona věděla, co je bezpečné a co ne. Dokonce i nás někdy poučovala. Občas nás to otravovalo, ale byla to prostě ona, naše bezpečná Lori. Ona by přece nikdy-." Žena si přidržela před ústy ruku. Z očí ji vytryskly slzy. „Ona prostě-" Rychle mrkala, snažila se potlačit známky slabosti.

„Věděla, co dělá," doplnil ji muž. „Při jízdě na kole si upevnila helmu, dala si chrániče a bez jediného mrknutí koukala před sebe. Pevně se držela řídítek." Zoufale těkal očima mezi dvoumi policisty. „Sakra, pochopte- ona by se nikdy nepustila ani jediným prstem, natož oběma rukama. Je to něco víc, než se na první pohled zdá. Muselo to být něco víc. Já-"

Výpověď číslo 4.

„Věčně žila v pohádkách," sdělila vyšetřovatelům Loriina nejlepší kamarádka, Tessie Longhideová.

„To bylo to, proč sem se s ní vůbec začala bavit." V očích světlovlasé dívky byly jasně viditelné známky bolesti, stopa, která se uchytila, jizva, která se objevila. „Jizvy jsou věčné", řekl kdysi jeden psycholog- to si Tessie pamatovala od Lori.

„Už první den po prázdninách si do školy přitáhla knihu tlustou jako několik svazků bible. Obálka byla prázdná, černá, jen na hřbetě měla štítek z knihovny. Když jsem se jí přišla zeptat, co čte, odpověděla mi, že si není jistá, ale že jsou v tom kouzla a meče, bitvy a vojáci, převraty a lži, a že je to první věc, po které namátkově sáhla v knihovně. Říkala, že je to úžasné, a že bych si to určitě měla přečíst také." Tessie odvrátila pohled a mihotavě zamrkala. Otřela si čelo dlaní. Ruce si složila na klín, ale neustále se vrtěla, když si hrála s náramkem, který měla okolo zápěstí. Stříbrný náramek od Lori.

„Byl to první den na střední." Tessie se zhluboka nadechla. „První den na střední škole- den, kdy mají vznikat první velká přátelství, trvající dlouhá léta. Já jsem nic takového nečekala, a myslím, že Lori už vůbec ne. Ale přesně takhle vznikají přátelství, která jsou silnější než všechna ostatní, ne?"

Výpověď číslo 5.

„Vždycky mě štvalo, že píše u stolu," svěřil se chlapec. V datumu měl narozeniny jen tři dny po Lori, ale byl starší o tři roky. Starší bratr Lori, Chuck Penlinson- krátké, hnědé vlasy, tmavé zelené oči a povadlé tváře. Vějířky vrásek okolo očí. Člověk o něm mohl na první pohled hádat, že utrpěl velkou ztrátu.

„Brala si ten svůj spisovatelský sešítek i ke stolu. Ona opravdu milovala psaní. Ale také čtení. Často si místo sešitu přinesla knihu- někdy dokonce jedla a zároveň četla. Vždycky mě to rozčilovalo. Chtěl jsem s ní mluvit, ptát se jí, jaký měla den a jestli je všechno v pořádku," protřel si dlaní oči. Nyní rozpadající se pohled upřel přímo do očí vyšetřovatele. 

„Ten den se nelišil od ostatních. Ráno vstala, nastala přetahovaná o koupelnu a šla se nasnídat. Nazula si boty, pečlivě si uvázala tkaničky a s jazykem na straně si na nich vymazlila takové mašle, jaké jste ještě nikdy neviděl. Prostě perfekcionistka. Snídani i koupelnu odbíjela, ale když přišlo na „opatření proti světu", jak říkávala, byla pečlivější než kdy dřív. U chráničů, helmy a dofukování kola strávila většinou přes půl hodinu, takže jsme nikdy neměli strach, že by se jí venku něco mohlo stát," obrátil oči ke stropu. Na vystupující bradě se mu rýsovalo takřka neznatelné strniště, jeho oči byly příliš unavené, než aby je dokázal dlouho udržet na jednom místě. Ohryzek se pohnul, když Chuck nevyrovnaně polkl. „Víte," prohodil nešťastně k muži naproti sobě, „Ten den byl úplně stejný jako všechny předchozí, jen jediná věc-"

„Jen jediná věc se ten den změnila," vysvětloval otec.

„Ten den byl tak výjimečný," pokračovala matka.

„Protože si Lori zapomněla svůj spisovatelský sešit," dořekl Chuck.   

Zdravím!

Toto je zase něco úplně jiného, lišícího se stylem i obsahem od předchozí části. Plánuji pokračování, ale vzhledem k tomu, že takovým stylem jsem na wattu ještě nikoho neviděla psát- no, prostě k tomu asi bude nějaký důvod, a nejspíše to není tím, že by to nikdo doposud nezkoušel.. Nevím, jak se vám tohle bude líbit, a ani si nejsem jistá, jestli se to odvážím nazvat příběhem, ale přesto je to tady. Pro mě je to jeden z kousků, který se mi v nějakých bodech i docela líbí, a věřte, že to je pro mě velice neobvyklé. 

Děkuji za všechny komentáře a hlasy, přeji hezký středeční večer!