"Svět beze mě bude lepší, ty se beze mě budeš taky mít líp"
"Nenuť mě se opakovat!"
"Promiň, ale já to takhle cítím. Už to doma nezvládám chápeš? Je to horší a horší"
"Sky no tak.....všechno zvládneme spolu. Už tě v tom nenechám rozumíš? Už nikdy nebudu věřit těm kecům co si všichni vymýšlí..."
"Jacobe na to už je pozdě. Všem jsem jen pro smích. Vždycky budu ta divná socka, ta jeblá holka mentálně zaostalá jak si všichni myslí. A moje matka se taky nikdy nezmění. Otec se taky nikdy nevrátí"
"A co Mary? To ji tu necháš? Necháš ji napospas těm lidem? Nebo snad tvojí matce?"
"To si piš, že nenechám!"
"Ale co pak chceš dělat?" poprvé za celou dobu se na mě konečně podívala. V očích se jí leskl smutek. Byla zklamaná životem. Tak moc zklamaná, že už neví co dál. Moc bych jí chtěl pomoct, ale netuším jak. Nikdy jsem to nevěděl. Vždycky jsem věřil těm pomluvám, těm pitomým kecům co o ní tvrdili lidé, kteří ji vůbec neznají. Tomu všemu jsem tak moc věřil, že jsem neviděl jaká doopravdy je. Teď to už ale vím. Otec ji opustil před pár měsíci když se její matka nervově zhroutila.Vše zůstalo viset na ní. Její pětiletá sestra Mary a její věčně opilá matka, která ji týrala. Mlátila ji jak psa. Modřiny, ale nikdy nikdo neviděl. Vždy je měla pečlivě zamaskované, aby nebyly vidět. Až jsem ji jednoho dne nachytal. Omylem jsem vletěl do dívčí šatny když se zrovna přeslíkala. Nevěřil jsem svým očím. Myslel jsem, že blouzním. Modřina pokrývající celá záda. Nebylo to snad až vůbec možné. Jak někdo může být tak krutý? Já takový dřív bohužel taky byl. Ona mi, ale otevřela oči. Dívala, se mi hluboko do očí a já tehdy zjistil co se hodlá provést.
"To neuděláš!" pohledem rychle uhla
"Zbláznila si se?! Chceš ji vzít sebou?" pohled mi pal na malou holčičku stojící za Sky. Stála úplně klidně. Byla na křik zvyklá. Nijak ji to nerozhodilo. Jakoby s tím naprosto souhlasila. Ale jak by mohla je ještě tak malá. Celý život má ještě před sebou a Sky se právě rozhodla jí ho vzít
"Vždyť je ještě tak malá Sky......prosím. Můžete zůstat u mě. Já se o vás postarám!"
"Promiň Jacobe, na to už je pozdě" pak se otočila, chytla Mary za ruku, smutně se na mě usmála, věnovala mi poslední pohled a pak skočila
Stihl jsem jen vykřiknout. Vyběhl jsem v před, dopadl jsem na kolena na kraj útesu a doufal, že ji ještě stihnu chytit, ale její tělo už pomalu mizelo ve vlnách. Posadil jsem se a hleděl dolů na jejich těla, která pomalu unášel proud. Rukama jsem si objal kolena a začal brečet. Brečel jsem jako malé děcko. Nedokázal jsem tomu uvěřit. Ona to opravdu udělala a tu malou vzala sebou. Seděl jsem tam celé hodiny a brečel. Nikdy si neodpustím jak hnusně jsem se k ní choval. A když už konečně jsem jí dal šanci bylo už pozdě a já ji nedokázal zastavit. Je mi na nic a s tímhle pocitem budu žít až dokonce života...................................................
اوووه! هذه الصورة لا تتبع إرشادات المحتوى الخاصة بنا. لمتابعة النشر، يرجى إزالتها أو تحميل صورة أخرى.
