pondělí. Jeden z mnoha dní, kdy se po dlouhém odpočinku vše živé chystá vrátit se do již vyjetých kolejí které často nazýváme proudy života. Jsou plné bolesti a lidí kteří neustále spěchají, jelikož zpomalit nemohou nebo nechtějí protože... ... Protože zaspali například jako já a za 5 minut jim začíná škola. Čau, Já jsem Shizuko Akamatsu a je mi 17 let. Jsem... jak to říct... Princezna? Já vím, je to uhozený, ale co s tím nadělám? Osud mi vybral komu jsem se narodila. ,,Šlápni na to!!" ,,Taky vás rád vidím, slečno." ,,Dobrej. A teď rychle!!" Křičím na šoféra který nad tím jen zakroutí hlavou a jede.
...
,,Notááááák." řeknu protáhle když se na semaforu rozsvítí červená. ,,Takhle to nestihnu." Řeknu a v tom uvidím běžet Joshiko. Vyskočím z limuzíny a běžím za ní. Zbývá 1 minuta. Jsou 3 minuty po zvonění když vběhneme do třídy. Na to, že moje kamarádka běžela celou cestu a já ,,jenom" 3 ulice, vypadám o něci vyřízenější než ona asi takhle:
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
O škole mluvit nebudu. Každý ví, jak to tam chodí. U školy na mne už čekal Akio a limuzína tmavě fialového odstínu. S taškou jsem praštila o zem a unaveně klesla do objetí vyhřátého sedadla. Ačkoli už je červen, počasí se tak netváří. Celý den prší a je celkově dost sychravo. A proto jsem mu ze srdce vděčná, že to udělal. ,,Děkuju, Akio." On zřejmě věděl o co jde. ,,Nemáte zač, princezno." Vytáhnu z ledničky colu a chci se napít z lahve, ale v tom mne zarazí hlas šoféra. ,,Princezno!" Povzdychnu si a vytáhnu jednu skleničku.
...
Praštím sebou o postel a přemýšlím nad tím, jak matce řeknu o té 5 z počtů. Ťuk ťuk! ,,dále." do pokoje vejde moje d. dáma (dvorní), ruce má za zády. ,,Už jsou hotové." ,,Co je hotové?" Zeptám se a ona ukáže to o co se jedná. ,,Máte si je hned zkusit." ,,Grrrrrr." řeknu a popadnu šaty, co mi dala ušít matka. Jsou hrozné.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
