Černobílé povídky

Musím ti něco říct.

Bílá
Milá povídka s prvky sci-fi. Tak snad se bude líbit. :-)

„Co děláš? Vždyť jsi v pyžamu!" udiveně si mě prohlížela moje kamarádka Vendy. Zatáhla mě na holčičí záchodky a vecpala mě do jedné kabinky.

„Co tady teď děláš a proč máš na sobě tohle?" Sama jsem nevěděla, jak mám odpovědět, tak jsem začala úplně od začátku:

„Víš, musím ti něco říct." Vendy se konečně uklidnila, když viděla, že alespoň mluvím, a přestala na mě dorážet.

„Ráno jsem vstala, znáš to, nebylo to nijak jednoduché. Potom jsem šla do kuchyně na snídani, kde už mamka chystala míchaná vajíčka. Tak jsem zasedla ke stolu a snídala jako každé ráno."

Vendy byla netrpělivá, chtěla už znát důvod mého neobvyklého úboru, proto mi skočila do řeči:

„To je hezké, ale proč máš pyžamo!"

„Nepřerušuj, už se k tomu dostávám. Takže po snídani jsem zamířila s hromádkou oblečení do koupelny. Pořádně jsem se ještě neprobrala, a tak jsem si toho hned nevšimla."

„Čeho?"

„ No se zrcadlem bylo něco v nepořádku."

„Co? Viděla ses, jak vypadáš po ránu?" smála se Vendy.

„Ne, a když mi do to budeš skákat, tak ti to neřeknu."

„Promiň, tak pokračuj, už mlčím."

„V zrcadle nebyl odraz, jak normálně, ale měsíc."

„Měsíc?"

„Měsíc. Přišlo mi to zvláštní, a tak jsem šla blíž. Dotkla jsem se toho odrazu, a pak se to stalo. Zamotala se mi hlava a najednou jsem seděla na zemi. Teda vlastně ne na Zemi, ale na Měsíci. Tohle mě probralo, hned jsem se zvedla a rozběhla se zpět k zrcadlu.

„....po Měsíci?"

„Úplně stejně jako na Zemi. Zastavil mě až pohled zpátky. Tak jako je ze Země vidět Měsíc, viděla jsem Zemi. Byla nádherná, jednoduše modrá planeta."

„Na Měsíci není atmosféra s kyslíkem. Jak dlouho jsi tam zadržovala dech?"

„To mě napadlo až po chvíli, ale už předtím jsem dýchala úplně normálně. To není všechno, po Měsíci totiž chodí měsíční krabi."

„Měsíční krabi? Nemůžeš vymyslet něco lepšího?"

„Já si to nevymyslela!"

„Ne ty, ale tvůj mozek, když jsi spala."

„To nebyl sen. Potom jsem šla zpět k zrcadlu a vrátilo mě to na školní chodbu, proto jsem v pyžamu. Vidíš, že se mi to nezdálo."

Vendy jen zakroutila hlavou a podala mi svojí mikinu. Jak jsem se oblékala, něco mi vypadlo na zem. Jen jsme za ním nevěřícně koukaly, když se zvedl a odcupital pryč. Byl to měsíční krab.