Království Alabastr

Prolog

Krajina, která právě zažila krutou válku, je jako pole, na kterém se už nedá znova nic zasadit. Je pokryta červenou barvou, ačkoli na ní ještě lze spatřit stébla trávy. Je to smutný pohled. Vždyť tu umírali lidé. Lidé s rodinami. Jaké to je, přeseknout něčí hrdlo a vědět, že jste ho tak zbavili života? Jaké to je vědět, že ten člověk se už nikdy nevrátí domů a to právě kvůli vám? A ne jen jednou, ale dvakrát, třikrát. Tolikrát, kolikrát vám to zachrání váš vlastní život. Tohle všechno ten muž, co stál na kopci bojiště, věděl. Shlížel na tu katastrofu. On nikdy neměl rád války. Nebyl jako jeho otec. Přesto byl za tohle zodpovědný.

Otočil se, protože slyšel cinkaní řetězu o brnění. Pohlédl na tři muže. Dva z nich byli vojáci a ten třetí klečel na kolenou. Ruce smotané do chladného kovu a dlouhé vlasy slepené krví, potem a hlínou. V očích neměl nic jiného než čiré šílenství. Oba dva muži si hleděli do očí.

,,Dione...," řekl ten na kolenou a pokusil se vstát. Byl ovšem okamžitě sražen na zpět na zem statnými pažemi dvou vojáků.

,,Máš, co jsi chtěl, ale pamatuj... tohle všechno jsi měl na svědomí ty! A jen ty a ty a ty ty ty ty!"

Muži zřejmě přeskočilo. Hlavou cukal ze strany na stranu. Porážka ho opravdu dovedla k šílenství. Blondýn, který stál proti němu, nazývaný Dion, se na něj díval s opovržením. Věděl, jakou tíhu nese, když zabil tolik lidí. Nikdy to nesmaže. Na tváři druhého muže se objevil škaredý úšklebek. Dion chtěl celým svým tělem seknout druhého muže do tváře, ale to nemohl udělat. Takové potěšení jako smrt mu nedopřeje. Podíval se na vojáky, kteří šílence drželi a pokynul jim k odchodu.

,,Odveďte ho," řekl tvrdým a nesmlouvavým hlasem. Oba muži přikývli a rozhodně ne něžně zvedli dlouhovlasého zajatce ze země. Ten den s nimi ochotně odešel. Ještě naposledy se blonďatý král podíval na zpustošenou zemi a vydal se s nimi zpět.

,,Dione!" vykřikl hlas, který král znal a tím ho taky zastavil. Nedoufal už, že by ten člověk mohl přežít. Přece jen se mu to podařilo.

,,Samueli?" vyslovil jeho jméno se značným překvapením.

,,Ani jsem nedoufal, že bys mohl přežít, příteli," král se snažil mluvit vznešeným tónem, ale únava na něm byla znát.

,,Příteli? To jsem vám asi opravdu pomohl. Zaútočili na nás zezadu, ale odrazili jsme jejich útok. Bastián vůbec nevěděl, co se děje. Co... co se s ním vůbec stalo?"

,,Už jsem se o něj postaral. A díky tobě jsem mohl být u toho, jak si moje země vydobila mír. Budu ti za to vždycky vděčný, příteli," zopakoval král schválně a neznatelně se usmál. Jeho dlouhé blond vlasy byly zacuchané větrem a slepené potem. Ani muž naproti němu, Samuel, nevypadal zrovna čistě, ale v tuhle chvíli to ani jednomu nepřišlo podstatné.

Nakonec oba dva opustili bojiště. A byl to daleko lepší pocit, když věděli, že sázka všech těch životů nepřišla vniveč. I když se prach mísil s krví, pořád byla ve vzduchu cítit vůně vítězství.