Psát...ale o čem? O sobě? O svém životě, mé mravní zkaženosti, o samotě nebo mých pihách? To by nebyl dobrý nápad. A určitě by nikoho můj život nezajímal. Pokud nejste ničím zajímaví nikdo o vás neví. Jenže když jste takový flegmatik a snílek jako já, je vám úplně jedno co si o vás kdo myslí. Chodíte školou, ulicemi, městem, máte sluchátka na uších, jste ve své bublině a nevnímáte okolní svět.
Jedu tramvají a pozoruju ty lidi, jak prožívají svojí každodenní rutinu, jako těla bez duše, stejně jako já. Sedím v lavici, koukám z okna a přemýšlím o všem možném. Čekám až přiletí sova s mím dopisem z Bradavic. Doma na mě čeká můj pes, jediný komu na mě záleží, sotva se pozdravím s rodiči. Zalezu do svého pokoje hezky pod peřinu a už pouštím další díl American horror story. Pořád otvírám skříň a doufám, že na konci bude vchod do Narnie. Napustím si horkou vanu, zacpu nos a ponořím se do toho ticha.
Ráno se mi nechce vstávat a zaklapnu budík. Nevylezu z postele dokud mě matka nevyhodí a vše začíná nanovo. Pořád ti samí lidé, které potkávám dokola. Díky bohu za Lanu Del Rey a cigarety, které mi pomáhají přežít další nové ráno. Zírám do knihy a přitom dělám, že neslyším. Sním o Eddiem a pláču pokaždé, když zemře ve filmu jako Lili. Chtěla bych navštívit Kodaň a projít se po rybářském trhu nebo se podívat do přístavu. Vrátit se v čase a žít v době Beatles a zvonáčů. Nasednout na kolotoč a jezdit dokud by vám nebylo špatně. Nechat se znovu potetovat. Napsat knihu. Najít opravdovou lásku jako Bridget Jonesová. Jít sama do kina. Opít se a tancovat do rána. Jet kempovat do hor a opékat marshmallows. Potápět se a plout svýmy sny. Roztáhnout křídla a letět.
Dostat víc času a využít ho lépe. Žít naplno a nebát se zklamání. Snad to vyjde příště...
