O Statečném Merlinovi

Procitnutí

S intenzivní bolestí v mozkovně se posadil a rozhlížel se po rozlehlé hale. Svět se točil a náš hrdina s ním.
Jaká zrůdnost jej mohla pohodit uprostřed rozvalin staré továrny jeho slavného otce?
Za nedlouho vzdal náročný úkon rovnání myšlenek do řady a natáhl mohutnou ruku ke starému děravému klobouku, který před lety ukořistil během rvačky s bezdomovcem.
Právě z tohoto mýtického itemu vypadla prázdná láhev s vybledlým logem, onen nápis na etiketě připomínající zašlou slávu lihoviny zvané ,,Mozkojeb".
Byl to nápoj všech nápojů, obávaný vrchol hory jenž naháněl hrůzu každému pijanovi, pravilo se, že přenášel nebohé do jiných sfér existence, ovšem bez jeho pána se staly tyto skutečnosti pouhou bájí.
Pevným stiskem uchopil láhev a strmě naklonil, vstříc hrdlu šlo však jen pár posledních kapek. Se zármutkem posbíral své oslabené tělo, vztyčil se a natáhl klobouk na šedivé vlasy. Bylo asi poledne, když rzí prožranou plechovou střechou dopadalo několik paprsků slunce.
,,Jsem to přeci já Statečný Merlin, syn velkého Krakonoše jenž vládl lihovaru ".
,,Já, bájný vzpěrač pivních půllitrů, bohém a nespoutaný kozomrd".
Ještě chvíli postával v opuštěné hale a pozorně si prohlížel rozpadající se veledílo svého slavného otce.
V hloubi ještě nepropité mysli jej tížil život ve stínu zašlé slávy.
,,Mozkojeb, už skoro žádný není a brzy nebude vůbec žádný"
Zahřměl zahořkle Merlin natahujíc se pro úzkou litinovou odpadní rouru, která mu sloužila jako obdoba mocné čarovné hole.
Těžkým krokem vykročil skrze špínu a pěšiny místních potkanů k velkým vratům, panty zaskřípaly a odlétly kousky rzi.
Polední slunce zalilo Merlinův odřený vatový kabát a zahřálo jeho prochladlé tělo.
Vše tu bylo jako na dlani, lihovar stál na vyvýšeném místě nad městem a tyčil se jako mohutný hrad držící stráž nad městem v údolí.
Krásné idylické poledne, pomyslel si a pohlédl do rohu za bránou kde parta vágusů plná euforie prohledávala popelnice kam místní pohostinství vyváželo zbytky jídla. Všechny je důvěrně znal, věrní zaměstnanci lihovaru.
Konec jeho slávy se stal i jejich koncem a město zažilo úpadek, zašedlé ulice lemovány šedými panelovými domy, tu a tam nějaká místní nalejvárna jinak město zcela bez lesku.
,,Žádný Mozkojeb "
Opakoval si stále dokola vědom si posledních slov Krakonošových.
Kdyby tehdy z hlavy nevypil onu tajnou přísadu co dělala nápoj legendární, jakoby nebylo cesty zpět. Rád by pokračoval ve slávě svého otce a navrátil lihovaru jeho slávu.
Opřel se o sloup u brány a se skloněnou hlavou začal prohledávat kapsy vaťáku.
,,Ha, štěstí"
Ušklíbl se a tahal z kapsy pomačkanou kusovou cigaretu z večerky u Hu-Wonga. Jednou z posledních zápalek si připálil a zamyšleně pozoroval bídný život kolem něj.
Partička vágusů již větřila vůni levného tabáku a zvědavě se plížila jako kočka k zarmoucenému Merlinovi.
Blátem obalené hadry, prořídlé vlasy zapáchající hůře jako psí lejno na zápraží jej obklopilo a započalo vlnu prosebných frází.
,, Kamaráde, cigaretka by nebyla, aspoň jedna?"
Merlin znovu zapátral do kapsy a vyňal poslední zlomenou cigaretu tentokrát bez filtru.
,, To se opraví, to se bude kouřit"
Huhlal jeden z nich.
Hromadně se odebrali zpět přehrabovat se v šedých popelnicích když v tom se nejmenší z nich, takový malý vyschlý hrbáč otočil a pohlédl zpět a skřípavým hlasem povídá:
,,Plamínek něco ví, zkus k němu zajít "
Obrátil zrak zpět ke svým kolegům a belhavým krokem vyšel vstříc odpadkům.
Pravdou je, že Merlinova naděje je i jejich nadějí návratu slávy jež je zahrnovala v minulosti.
Ještě chvíli pozoroval vágusy jak vytahují nahnilé kousky jídla a přetahují se s potkany o každé sousto.
,,Plamínek, starý blázen snad něco ví "
Drmolil si pro sebe ve stínu svého klobouku žmoulajíc ústy doutnající zbytek kusovky.
Moc na výběr už ani nebylo, posledních pár lahví Mozkojebu ještě sice stále zůstalo v malém zaplivaném panelákovém bytu ve kterém přebýval.
Ano, zásoba ani ne na 3 týdny jeho osobní spotřeby a dál už vidina byla bez šťastného pokračování.
Však s myšlenkou na nové zásoby lihu vyrazil svižným krokem odrážejíc se litinovou rourou k mocnému médiu.
Podle vyprávění starého Kozlova z hostince U Beznohého Vepře žil Plamínek ve stanu za sběrnou železného šrotu na zahradě místního podnikatele, shodou okolností i majitele Plamínkovi televizní show.
U sběrny už Merlin větřil záhadný závan magických bylin čarodějova ohně.
Nasál tuto výraznou vůni čítající rozmanité směsy záhadných rostlin a jako omámen vrávoral kolem vysoké betonové zdi zdejší sběrny.
Za úzkou průrvou visel kus pletiva rezavého plotu porostlý divokým chmelem jenž odděloval chudobu města od této krásné rezidence.
Skoro zámecký park a uprostřed úhledná skromná vilka.
Štěstí, že zámožný majitel byl na cestách a tak Merlin mohl bez obtíží projít touto honosnou zahradou kde na samém konci obrostlé okrasnou křovinou tak aby nikdo z návštěvníků tuto bizarní kreaturu nespatřil stálo sídlo onoho mocného mága.
Napodobenina indiánského týpí sešitého z kusů prostěradla a Havajských košil, vše bylo úhledně situováno v kruhu a každá věc měla své místo.
Na pěti krátkých krocích od okraje kruhu míjel několik zvláštních magických a domácky vyrobených soch z kelímků od hořčice a klestí slepených neznámou látkou.
Ze samotného stanu se ozývaly zvuky zcela záhadné až hrůzu nahánějící, jako když nosorožec hoří při požáru na safari.
Rozhrnul plachtu a před ním stanul sám velký mistr u barevného ohýnku vycházejícím z plechovky od barvy.
Navlečen v sepraném ponču a starých dámských plavkách s vysokým pasem.
Zaražen tímto bizarním zjevem však neotálel a vkročil do této chýše.
,, Tiše, bloudím hlubinou vesmíru"
Reagoval na příchod Merlina mistr mág a pobídl svou pravicí aby usedl a nerušil jej v jeho putování s čímž se opět vrátil do tranzu.
Usadil se tedy v tomto skromném mágově příbytku na dřevěnou bedýnku s nápisem ,, ohnivá voda" a zabořil ruku do náprsní kapsy odkud vytáhl malou placatku s ethanolem.
Pár doušků na povzbuzení nebude na škodu pomyslil si a mnul si s příjemným pocitem své ruce.
Čekání se táhlo dlouhé hodiny a velký mistr dál proplouval vzdálenou dymenzí cizího vesmíru což sem tam doplnil opět zvláštní imitací zvířete.
Z polohy v sedě se však náhle převrátil na plachtu s trochou dešťové vody a rázem ožil, usadil se zpět na malý rituální buben a zrakem zamířil k Merlinovi.
Ten jen tupě zíral na jeho pobledlou tvář s fixem nakreslenou imitací opice a s napětím čekal co bude následovat.
,,Tebe já znám, co ty chtít?"
Vypotil ze sebe mistr a slintavě sledoval placatku.
,, Prý něco víš"
Odvětil mu a pořádně se napil z placatice.
,,Vím úplně vše a zároveň nic, vím proč jsi tu a zároveň nevím"
Merlin nepochopil co mu vlastně řekl a nechápavě se zamračil.
M: ,,Proč tu tedy jsem?"
P: ,, Však my na to přijdeme, ale ne tady a teď"
Postavil se a začal do bubínku na kterém seděl rýpat malým kuchyňským nožíkem.
Oddělil horní díl a tahal z něj malý opotřebovaný pytlík plný barevných sušených bylin.
,,Před cestou musíme očistit své čakry"
Mumlal když dával dohromady opět onen bubínek.
Ze spodní strany ponča podal dvě celkem zánovní dýmky které s rozšklebenou pusou plnil záhadnou směsí z pytlíku.
Podal Merlinovi, který s vidinou kuřiva zdarma pookřál.
,, Pojď, připal si"
Nahli se nad plamen z plechovky na barvu a z dýmek se hrnul nepříjemný štiplavý závan s příchutí kakaového bobu.
,,To je síla, to je nářez, taková exotika"
Užíval si opojení mistr po svém a tvářil se jako s chutí tancovat ohnivé kreace.
Merlin jen protáčel oči a v mysli se točil v jakémsi víru duhy a ohně.
Pomalu upadali do tranzu a jejich duševno se povznášelo na vyšší bytí.
Celé to umocňilo doprovodné vydávání zvuků zvířat a podivných slov, kterým snad ani mistr nerozuměl.
Prostor a čas pomalu ztráceli svou podstatu a naše dva putovníky unášela na neznámé místo vesmíru až se jim zjevil pronikavý paprsek světla ze kterého vystoupila jemná tvář naplněná láskou a harmonií jenž oba vítala říši nekonečné.
Zde nebyl prostor pro slova, Plamínek se vlnil, vlnila se i placatice, dýmky vše kolem.
Merlinovi probíhal před zrakem v záblescích jeho život, šťastné dětství strávené v lihovaru, místní večerku kde kupoval kusové cigarety či levnou pálenku.
V opojení tajemné drogy se Merlin sám ocitl uprostřed chátrajícího lihovaru na Mozkojeb, těžko si v tom šíleném zmatku porovnat rozházenou mysl, nebyl tu ale sám.Před sebou spatřil rozmazanou siluetu postavy jenž se pomalu blížila k němu a nabírala svou velikost.
,,Otče"
Vyhrkl ze sebe s vystrašeným hlasem a pocítil provinění ze svého života. Opravdu před ním stanul zamračený a velký Krakonoš ve svém dlouhém modrém hávu připomínající dělnický mundur jež jako mozaiku protínal dlouhý a silný vous.
Prostor se mezi oběma stále krátil a třesoucí se Merlin byl najednou v bezvýchodné situaci.
,,Vím co jsi udělal, vím, že jsi se stal jedním z největších notorů jehož nepoloží kdejaká pálená voda, ale také vím, že zkáza a nicota prošla naším lihovarem jenž uvrhl celé město do chudoby"
,,Mozkojeb dochází, brzy už nezbude ani hlt jenž by ukojil absenci této lihové kapaliny"
Merlin se neodvážil vydat ani hlásku, provinění nebo snad absence alkoholu svazovala jazyk a hrdlo se stalo jakýmsi prázdných prostorem kde docházelo ke zhroucení veškeré existence.
Jistě, v tranzu je možné vše.
Nakonec však ovládl ten sužující a svírající pocit, promluvil.
,,Co tedy ještě můžu udělat, jaká je ta bájná přísada, kterou Mozkojeb činí legendárním?"
,,Málo času je, můj synu"
,,Do abstinenční pouště ty se vypravit musíš a Abstraktní Kaktus najít, dříve však společníka vyhledej!"
S úbytkem látky v těle se však obraz rychle ztrácel až se halucinace úplně rozplynula, byl opět ve stanu s Plamínkem a nad hlavou mu vlála pestrobarevná ponožka na šňůrce ze které kapala zvláštní zelená tekutina.
V pozadí tu chvíli opět doplnily zvláštní zvuky připomínající savanu v období dešťů.