Proč věřím na duchy?

Úplněk

Normální noc. To jsem si jako malá myslela. Neposkvrněná hororama, příšerama, duchama. Tu noc to ale bylo jiné. Spím s otevřenými dveřmi, protože se bojím tmy, a když z obývacího pokoje jde alespoň sebemenší světlo....je to pořád lepší pocit, než spát v úplné tmě. Jako malá jsem se tmy nebála. Nechápu se....
Vraťme se časem...
Jako normální dítě, které pořádně ani nevědělo, co je to duch, či pořádný horor, jsem šla spát. Mám do teď pokoj se starším bratrem. Byla tedy útěcha, když spal někdo v pokoji semnou. Naproti mé posteli se přes celou stěnu táhly tři okna. Pod nima byl velký dřevěný stůl. Na něm jsem tu noc nechala skleničku. Uprostřed noci mě probudila malá rána. Vstala jsem a viděla jsem, jak sklenička je dole! Máme kočku, která ráda shazuje věci, ale měla jsem zavřené dveře, a nemohla se tam dostat. Vylezla jsem z postele a pomalými krůčky šla ke stolů. Byla jsem v klidu, a říkala jsem si, že prostě náhoda. Chtěla jsem se vrátit v klidu do postele. Ale najednou jsem si vzpomněla, že ta sklenička byla uprostřed stolu, a ne na kraji. Vylezla jsem na místo, kde ta sklenička stála. Svítil tam plně úplněk. Zapomněli jsme zatáhnout žaluzie...ten úplněk osvětloval celou místnost. Bratra to nevzbudilo, i když jsme měli postele vedle sebe... nikdo mi nevěřil. Nevěřila jsem si tehdy ani já. Ale teď, co se mi stávají i horší věci, vím, že to nebyla náhoda. Od té doby se mně stávají záhadné věci. Nevím, jak jsem to spustila...na náhody ale nevěřím...
***
Příběh z té doby, co mi bylo cca 6 let. Jestli chcete, napište mi do komentářů vaše příběhy. Pokusím se vydávat kapitoly co nejvíc, jelikož mi čas moc nezbývá :). Jestli se vám kapitolka líbila, můžete zanechat hvězdičku 😇
Zatím čau 👻✋