Potěchy stuze v okovech

Stín koruny

I.

V travnatém to vrchu keři skrytém,

pod oblohou v kalném rána šeru,

jedno sto a devět stromů stojí,

nikoho kol, beze stranou jiných.

Jeden jak cín listoví má bělé,

zbledlou v šedi kůru věkem chová;

druhý mládím kypí, anžto slabě

kymácí se v svém chatrném kmeni.

Vysoko tam, na vrcholku samém,

statný, hrdý dub se k nebi tyčí;

větve silné, kořeny lpí v zemi,

stínem zaclání svým pyšně jiné.

V nejzazším to koutě zastíněném

lípa smutna ve větru se chvěje,

zacloněnou hlavu svoji majíc,

v půdu s dubem děliti se musí;

dub, nedopřávaje jí však prsti,

okrádá ji o tu lesní vláhu,

ze zeminy vyvrací ji krutě,

nebohou kořeny rdousí lípu.

Ta zesláblá obrací se k bříze,

vyschlým němé prosby úpí hrdlem;

pomoc jí však břízka dát se bojí,

na svou sestru pohlížejíc teskně.

A tak lípa, zatím červy žraná,

schází mocí zlého lesa krále;

dřeva jiná svrhnout jej by chtěla,

zdráhají se ovšem býti štváči,

jako supi vyčkávají v šeru,

lesa vládci až koruna spadne,

započne se jemu třásti listí,

či až kůra vyhnije mu věkem.

II.

Na úbočí vrchu v opodálí

mladý doubku úhon sám se skvěje;

dříve byvši stála pod cypřiši,

ratolístka po boji se vzpíná,

porazivši stinnou clonu svoji.

V kmínku jizvy, vzhůru bystře hledíc

ke jmenovci, jímž je pohrdliva,

ohněm záště krví k němu plane.

Přihlíživši utrpení lípy,

nepřátelství v srdci se jí zvedá,

vidíc sestru svoji hořce plakat;

ta, tyranem byvši upoutána,

na kolenou v černém vřesu zmírá,

vlasy seschlé prachem v pustém hrobě,

tělo chladne mladé stiskem stínu,

jak ji rdousí bez milosti katan.

Tu se náhle doubek statně vztyčí,