Ach jo, už zase sama doma. Rodiče odjeli na dovolenou a já nevím co mám dělat. Od mala jsem ten dům nesnášela. Od doby co ho postavil můj prapradědeček se nic nerekonstruovalo. Podlahy, stropy, zdi. Všechno oprískané a nemoderní. Z přemýšlení mě vytrhl záblesk následovaný hlasitým zahřměním. Kvůli té bouři ani nemůžu jít ven a tak musím zůstat mezi čtyřmi zdmi tohoto domu. Nevěděla jsem co dělat a pak se můj zrak upoutal na televizi. Asi se podívám na nějaký film. Prohrabávala jsem se košem s kazetami ale nenašla nic co by mě zaujalo. V tom mě napadlo že by mohly být ještě nějaké kazety na půdě. Protože moje babička kazety sbírala, ale když zemřela, dali jsme většinu jejich věcí na půdu. Rodiče mi jako malé zakázali tam chodit. Ale to už je dávno a nejspíše to bylo proto, že pro malé dítě je půda moc strašidelné a nebezpečné místo. Otevřela jsem malá stropní dvířka a stáhla žebřík. Vydala jsem se po žebříku na malou půdu. Když si mé oči zvykly na tmu, zamířila jsem k prvnímu objektu ve tvaru velké krabice. V ní se ale nacházelo jen pár starých plyšáků. Kde by tak ty kazety mohly být? Zeptala jsem se sama sebe a rozhlížela se po pochmurné místnosti. Spatřila jsem obrys truhly, která se nacházela v rohu. Při bližším pohledu jsem zjistila, že na ní spočívá tlustá vrstva prachu. Pod ním vypadala staře a opotřebovaně. S námahou jsem zvedla těžké víko. Uvnitř se nacházely staré fotky z dob mé babičky. Vzala jsem fotky do rukou a začala jsem si je prohlížet. Na poslední fotografii byla babička jako malá s nějakou holčičkou ve stejném věku. Holčička vypadala velmi smutně. Strčila jsem si fotku do kapsy a zavřela jsem truhlu. Snažila jsem se očima najít ještě nějakou bednu. Když jsem se rozhlížela po místnosti můj zrak padl na poslední bednu v místnosti. Otevřela jsem ji, a spatřila krabici s kazetami a nějaké jiné drobnosti na dně bedny. Bingo! zajásala jsem. Musela jsem uznat že ozvěna odrážející se od stěn půdy opravdu působí trochu strašidelně. Vyndala jsem krabici a sešla dolů po žebříku. Zavřela jsem poklop a odešla do obýváku v 1. patře. Sedla jsem si na koberec a vysypala z krabice všechny kazety. Prohrabovala jsem se v nich až jsem nakonec našla jednu, která na sobě měla napsáno : Kroky. Super to bude nějaký horor. Miluju horory! Zvedla jsem kazetu a vložila ji do přehrávače a zapla jsem televizi. Usadila jsem se do křesla a čekala jsem až se kazeta spustí. Na obrazovce se objevila malá tmavá místnost s betonovými zdmi bez dveří a bez oken. Uprostřed stála židle otočená zády ke kameře na ní sedělo malé děvče.
Prší a hromy burácejí,
je tři kilometry od tvého domu.
Už se blíží. Už to slyšíš?
Dořekla a v tu chvíli se ozvalo hromobití. Musela jsem uznat že to působí opravdu strašidelně.
Všechna světla se zhasnou.
Ten co tě zabije bolestivou smrtí.
Je dva kilometry od tvého domu.
Už se blíží. Už to slyšíš?
Dívka si stoupla, otočila se a přistoupila blíže ke kameře s lehkým úsměvem. Ten obličej od někud znám, ale nemohu si vybavit odkud. Najednou vypadl proud ale televize zůstala běžet dál.
Tvůj křik se bude odrážet od stěn,
ale nikdo už ti nepomůže.
Můžeš jen čekat na smrt,
která nastane doprovázena agonií.
Je jen kilometr od tvého domu.
Už se blíží. Už to slyšíš?
Dívka se opět přiblížila ke kameře. Teď jsem se opravdu vylekala. Stopla jsem video a vytočila číslo svého přítele. Telefon chvíli vyzváněl a pak jsem uslyšela jeho uklidňující hlas. ,,Ahoj zlato, děje se něco?" ,,Jamesi, jsem tak ráda že tě slyším. Právě koukám na starou kazetu kterou jsem našla na půdě, ale něco tu nesedí. Já se bojím a nevím co mám dělat." ,,Neboj to se nějak....." ,,Jamesi? Jamesi!" To ne vybil se mi mobil. Cítila jsem jak mi po čele stýká studený pot. ,,Potřebuju tě! Musíš mi pomoct!" zařvala jsem do černého displeje, i když jsem věděla, že mě neslyší. Najednou se sama spustila televize. Děvče začalo opět melodicky odříkávat:
