K1

Stařík v bílé posteli

Dívka se procházela po bílé chodbě. Nudila se. Všechno bylo stejné: kolem samá bílá, lidé ve směšném zeleném oblečení, někteří měli dokonce i čepičky a takový zvláštní náhubek. Nelíbilo se jí tady. Čekala na maminku, která ještě pracovala. Proč jí sem vodí, když jí se tady ani za mák nelíbí. Dlouho procházela dlouhými tunely a hledala něco, pořádně ani nevěděla co.

Před sebou uviděla otevřené dveře, zvědavost jí nedala a ona nakoukla dovnitř. Zase všechno bílé. Už se chtěla otočit a odejít, ale všimla si postele uprostřed pokoje a starého pána, který v ní ležel. Pořádně si ho prohlédla. Vypadal pěkně, veselý úsměv na rtech a modré oči, jež se upíraly přímo do těch dívčiných hnědých. Líbil se jí a ona se líbila jemu. Stačila chvilka a i dívka se začala usmívat.

Vešla do pokoje, ale dál než kousek za dveře se neodvážila. Jen toho dědečka se stříbrnými vlasy pozorovala. Ani jednomu nevadilo přátelské ticho mezi nimi a jen pohledem studovali toho druhého. Stařík byl šťastný, že ji vidí. Už mu chyběla, konečně po nějaké době viděl něco normálního. Byl tu sotva pár hodin a už ho nehorázně štvali ti doktoři v bílých pláštích, kteří se u něj neustále střídali, jako by to byly ponožky které je třeba vyměnit, a říkali mu samé nedůležité informace. Malá dívenka s tmavými vlásky mu ihned zlepšila náladu. Z copánků se jí uvolnilo pár pramínků a ty jí teď padaly do očí, ona se je však nesnažila odhrnout. Proč taky, je to zbytečné.

Starcovy oči na něm dívku přitahovaly nejvíce. Ještě neuměla číst, ale maminky se ptala, jaký je to pocit: "To je tak, na tu změť černých čar se podíváš, ale nejsou to jen tak ledajaké čmárance, ty je znáš. Jako když poznáš, že tohle kolečko a čárky, které z něho vychází do všech stran," vysvětlovala a při tom kreslila podle svých slov, "je sluníčko. Prostě ty čárky znáš. Jsou to písmenka. A písmenka ti začnou skládat větu, kterou pochopíš." Pánovy oči v ní přesně takový pocit vyvolávaly. Jakoby uměla číst. Věděla co je v nich napsáno, byly pro ni otevřenou knihou. Jemné jiskřičky jí dávaly znát radost, jakou cítil, protože tu stála. Líbila se mu. Když tohle zjistila, její úsměv se ještě zvětšil a ona se pomalým krokem posouvala po pokoji blíž k té velké posteli.

Už stála přímo vedle postele a mohla si ho prohlédnou z blízka, i když musela zaklánět hlavičku, protože byla pořád ještě hodně malinká. Takhle jeho tvář vypadala ještě vřeleji než ode dveří. Po celém obličeji měl vrásky způsobené stářím, které dívka viděla i na jeho dlaních položených na bílé peřině.

Dívčiny vlásky nebyly tmavě hnědé jak se na první pohled zdálo. I staříkův unavený zrak mohl rozeznat světlé pramínky, které ji dělaly snad ještě zajímavější. On ji znal. Byl to jen pocit, který se najednou proměnil v myšlenku. Věděl to naprosto jistě. Ale odkud, teď ji viděl úplně poprvé.

Dívenka zvedla ruku a položila ji na tu starcovu. V jejích očích byla znát zvědavost, jak nato dědeček zareaguje. On obrátil ruku dlaní vzhůru a prsty objal její drobounkou dlaň. Po chvíli, kdy si jen koukali do očí, se předklonil a dívku vysadil na postel. Nebyla překvapená, ještě před tím, než to udělal, si jeho nápad přečetla. Byla za to ráda, nožičky už jí začínaly bolet. I přes to s nimi houpala,sem tam, sem tam.

"Proč si myslíte, že mě znáte?" zeptala se potichu dívka sedící na nemocničním lůžku.

"Ale já tě znám," odpověděl jí stařík. Byla to vůbec první slova, kterými na sebe za tu půl hodinu promluvili.