Velvet

1.

„Pane Velvete! Pane Velvete!"

Městskými ulicemi se rozléhalo zoufalé volání. Pomalu se rozednívalo, z kanalizačních mřížek pozvolna stoupal bílý opar. Začínal nový denní cyklus, alespoň pro ty pracující, potácející se zombie, v tuto chvíli toužící po obvyklé dávce kofeinu navrátivší jejich mozkům alespoň minimum energie pro výkon každodenních rituálů. Zanedbaní dělníci ve svých montérkách postávali u výkopů a dopřávali si svou ranní cigaretu. Nebo alespoň pět, než konečně budou schopni pokračovat už v rozdělané práci. Jsou přece placeni od hodiny. Proč spěchat.

Na autobusových zastávkách postávali lidé, co se vídali denně, ale nikdy spolu nepromluvili kloudné slovo. Dokázali jeden o druhém říct spoustu věcí. Jak dlouho trvá, než vystřídají jistou sadu oblečení. Kde bydlí, kolik pravděpodobně vydělávají. Dále odhadují úroveň živobytí a způsob, jakým si na něj vydělávají. Dokázali říct, ve kterém bytě kdo bydlí, s kým ho sdílejí. Znali spoustu drbů a vzájemně si možná vyměnili pár zdvořilostních vět. Ale neexistuje větší zlo než ranní smalltalk při čekání na veřejnou dopravu. Proti tomu by měl být zákon. Naštěstí drtivá většina čekajících se držela nepsaných pravidel a s nikým nezačínala trapné rozhovory o tom, jak je to brzké vstávání jednou zabije, že se opět změnily jízdní řády a kolik doktorů museli tento týden navštívit. Protože nakonec ani nešlo o nějaký přátelský rozhovor, ale jen o potřebu vybalit na někoho své problémy. Proto, když se nějací jedinci Metuzalémových let začali na toto téma bavit, ti, co nebyli vybaveni hulákajícími sluchátky, jen otráveně protočili bulvy a doufali, že tyto ancestory brzy skolí nějaká ohavná nemoc a přijede si pro ně sanitka. Což by ovšem vyvolalo další debatu na téma: ‚Už jste slyšeli, kdo včera umřel?'

Koloběh.

„Pane Velvete, kde jste?"

„Drž hubu, prase vožralý," zamumlal někdo. Oči oteklé únavou se ztěžka otáčely k hulákající postavě zoufale se rozhlížející kolem. „A najdi si práci," dodal neméně ospalým tónem. Naštěstí, když jste v takové fázi únavy, čas ubíhá o něco rychleji, protože jste ještě napůl ve snách. Což ušetří spoustu lidí od úrazu.

Zanedbaný mladý muž s jemným ochmýřením na tvářích, co nikdy nepoznaly strojek či žiletku se jen stydlivě omluvil, ale nepolevil ve svém pátrání po ztraceném příteli. Nebylo to první ráno, co pan Velvet nebyl tam, kde by měl. Vždy byl ale někde poblíž, zhroucený na rohu uličky. Sem tam se zatoulal o pár bloků dál. Pan Velvet vyhledával vždycky potíže. I když vyvolával dojem, že se o sebe dokáže postarat, byl bezbranný jako malé dítě. Jeho drobné výlety spíš připomínaly únos zorganizovaný škodolibou skupinkou starších notorických alkoholiků. Povětšinou to byla ta samá banda. A i když pan Velvet vypadal, že jde dobrovolně, opak byl pravdou. Kdyby projevil jen sebemenší známku odporu, mohlo to s ním dopadnout ještě hůř.

„Kam jste se zase poděl, pane Velvete? Vždyť víte, že se nemůžete takhle toulat. Mám za vás zodpovědnost!" hulákal mladík. Rozpadající se tenisky se žralokem pleskaly o pouliční dlažbu. Cípy nohavic špinavých tepláků, o mnoho větších než byla jeho konfekční velikost, tahal po zemi. Ruce zoufale rozhazoval do všech směrů. Možná byl tohle ten den, před nímž ho všichni varovali. I on sám, jediný přítel a průvodce, ho před tou možností varoval. Přece nic není navěky. Jednoho dne se zkrátka sbalí a nevrátí. Tak to chodí. Přátelé přicházejí a odcházejí.

Ale pan Velvet by tohle určitě neudělal, utěšoval se mladík, pan Velvet je jakýkoliv, ale nikdy by mě tu nenechal. Přesto se dnešního rána vzbudil na své chladné, orosené matraci a nespatřil důvěrně známou siluetu ve své blízkosti. Obešel snad každou uličku s nonstopovým barem. Nahlédl dovnitř, zdali ho tam nezahlédne zhrouceného na židli, s hlavou položenou na stole. Tam totiž obvykle býval. Ať už po vůli či ne. Nechal se táhnout davem. Kam vítr, tam plášť. I když často říkal, že není dobré být součástí stáda. Takový už pan Velvet byl. Často si protiřečil.