Oběť [POZASTAVENO]

Kult hada

     Jmenuji se Marcus a je mi patnáct let. Jsem střední postavy, dříve jsem rád hrával basketbal, ale pak se mi zhroutil celý život. Moji rodiče zahynuli v autonehodě, do dnes se s tím nemohu smířit. V ten den kdy se to stalo,  mi bylo pouhých jedenáct let. Myslel jsem si, že je to nějaká hra, nějaký vtip. Bohužel to ale byla realita. Od té doby žiji tady, v sirotčinci na malé vesničce. Jelikož náš sirotčinec je malý, nemáme mnoho peněz a tak se tady tomu nedá říkat život, spíše přežívání. Pro to jsem se již dávno rozhodl, že uteču. Vše jsem měl pečlivě připravené, ale pár dní před mým plánovaným útěkem mě adoptovali. Všichni mi říkali, že mám obrovské štěstí, když jsem byl adoptován takhle velký a že se podobné věci mockrát nestávají, tak ať si vážím své nové rodiny. Nechal jsem se těmi slovy uchlácholit a dokonce jsem se těšil, až poznám svůj nový domov, to jsem ale ještě netušil, co se mělo stát.

     Přijeli si pro mě hned následující den, co mi oznámili, že budu adoptován. Velké černé auto zastavilo na blátivém provizorním parkovišti před naším sirotčincem a při tom pohybu vystříklo bláto na kus zdi. Ne že by to někomu vadilo, sirotčinec byl v tak bídném stavu, že byl zázrak, že ještě stojí. Z auta vylezli dvě postarší osoby kolem čtyřiceti let. Ten vyšší byl muž s přísným, výrazem. Na sobě měl černou košili s Erbem jakého si hada.

     Ta nižší, žena na sobě měla tričko se stejným erbem, patrně šité na míru. Vyrazili přímo ke mě a naší vychovatelce, která mě jim bez okolků předala. Nebyl jsem si jist, jestli se mi u nových majitelů bude líbit, neměl jsem ale moc na vybranou, a tak jsem musel doufat v nejlepší. Pár mě odvedl do auta a posadili mě na zadní sedačku, zatímco oni si sedli do předu. Auto bylo rozdělené na dvě části průhledným plexisklem, které oddělovalo řidiče a spolujezdce od zbytku posádky. Přemýšlel jsem k čemu tam asi tak je, ale když jsem nemohl přijít na žádné vysvětlení, prostě jsem to pustil z hlavy. Kola vozu se začala otáčet a svět kolem se začal pohybovat.

     Jízda probíhala poklidně a tiše, nikdo neřekl ani slovo. Po asi pěti minutách žena konečné prolomila ticho. „Už jsme dost daleko? Můžeme už začít?" zeptala se svého muže. Netušil jsem co tím myslí, ale došel jsem k závěru, že se mě to asi netýká. „Ano. Můžeme jít do toho," odpověděl muž a zmáčkl červený spínač ve dveřích řidiče.

 Z počátku se nic nedělo, pak ale začal do zadní části vozu proudit jakýsi plyn, který odporně zapáchal a patrně vyvolával kašlání. „Co se to sakra děje?" Vykřikl jsem ještě před tím, než se ke mě plyn stačil dostat. „Ničeho se neboj, trochu se prospíš, pak si něco málo vytrpíš a budeš to mít za sebou," odpověděla žena a ten podivuhodný pár se na sebe morbidně usmál. Začal jsem panikařit, hledat cestu ven. Řval jsem a zoufale doufal, že mě někdo uslyší.

 Ze všech svých sil jsem bouchal do plexiskla ve snaze ho rozbít, ale bylo to marné. Plyn pomalu zaplňoval zadní část vozu a já si náhle připadal, jako ubohý člověk v plynové komoře za druhé světové války. Plyn už zaplnil celou místnost. Dávil jsem se. Kašlal jsem. Z posledních sil jsem mlátil do plexiskla, ale nic nepomáhalo. Umírám, pomyslel jsem si a přestal bojovat. Mé plíce byly jako v ohni a já pochopil, že nepřežiji. Z mého oka se skutálela slza, která odnesla poslední zbytky mého vědomí a já konečně propadl do propasti temnoty.

     Probudil jsem se na jakémsi stole v nějakém prohnilém, zchátralém domě. Pach hniloby se k tomu perfektně hodil, a dotvářel tak odporný dojem, kterým tahle budova působila. Zkusil jsem se pohnout, ale nic se nestalo. Myslel jsem, že jsem ochrnul, ale pak mi došlo, že jsem zjevně spoután. Nemohl jsem hnout ničím, kromě konečků prstů. Panika se pomalu začala ujímat vedení a já se zoufale snažil vymyslet, jak z tohohle ven. Po necelé hodině mého snažení se náhle otevřely jediné dveře do této místnosti. Dovnitř vstoupila žena, která mě patrně měla adoptovat. Měla na košili jmenovku, Margaret, jmenovala se Margaret.

     Měla sebou jakousi lžíci s ostrým koncem a misku, pravděpodobně s jídlem. Došla ke mě a pořádně si mě prohlédla. Chtěl jsem promluvit, ale roubík spolehlivě utlumil všechny zvuky. Přisunula si židli k lůžku, na kterém jsem byl vězněn a bez jediného slova vzala lžíci do ruky. Chvíli se na mě jen tak koukala a pak konečně promluvila. „Teď to trochu štípne" Řekla a bez varování zaútočila lžící na můj obličej. Zajela s ní do očního důlku, z něhož se s prasknutím začala řinout krev. Ta bolest byla neskutečná. Křičel jsem z plných plic, sténal jsem, ať přestane, ale ta věc přede mnou nebyla člověk, byla to zrůda. Bez sebemenšího odporu zajela lžící hlouběji a znásobovala tak neskutečnou bolest, která spalovala mé tělo.

     Křup ozvalo se a má oční bulva se odkutálela do misky s hady, kteří ji okamžitě začali požírat. Z místa, kde se ještě před chvílí nacházelo oko, se řinula krev. Sténal jsem a naříkal a prosil samotnou smrt, ať ukončí mé trápení. To se ale nemělo stát. Lžíce zajela do očního důlku podruhé, tentokrát u druhého oka. Nesnesitelná bolest se nyní ozývala ze dvou směrů. Křup ozvalo se znovu a mé druhé oko se připojilo k prvnímu mezi hady. Konečné jsem začal ztrácet vědomí. Někde jakoby v dálce vzduch prořízly výstřely. Nezajímalo mě to, chtěl jsem odtud být pryč. Co nejrychleji to půjde. Pokorně jsem přijal to, o čem jsem doufal, že je to ona vítaná smrt. Byl jsem jí ale zrazen. Ještě nenadešel můj čas.

     Znovu jsem procitl. Hned jsem ale pochopil, že tohle je sen, nebo spíše noční můra. Nacházel jsem se v moři krve a lidských končetin a ve vzduchu byl cítit pach lidského utrpení a agónie. Kousek přede mnou se tyčil obrovský odporný had s obrovskými zelenými šupinami. V něčem, čemu by se dalo říkat jazyk, svíral dvě kulaté věci, dvě oči, mé oči! Cítil jsem jak mé tělo slábne a mysl zpomaluje na obrátkách. Ta bytost, jako by ze mě vysávala všechnu energii, jako by ze mě vysávala život. Já ale po tom všem nehodlal takto umřít.

     Z posledních sil jsem se rozběhl krvavým mořem k jediné zbrani, kterou jsem široko daleko vyděl, k louči zapíchnuté do jednoho z mrtvých těl plovoucích v té krvi. Čím blíže jsem byl, tím pomaleji jsem slábl. Jako by oheň pohlcoval sílu té věci a bránil mu ji použít proti mě. Byl jsem tak zmatený, že jsem náhodou sáhl do plamene louče. Nedokážu to vysvětlit, ale jako by ten plamen měl svůj vlastní tvar.. Plamen se syčením zanechal na mé ruce svou podobiznu, jakýsi obrazec, obrazec ve tvaru šesticípé hvězdy.

     Probudil jsem se v nemocničním lůžku. Mé prvotní naděje, že to všechno byla jen noční můra, rychle spláchla sprška reality. Nahmatal jsem obvaz, který mi zakrýval oči, tedy místo, kde jsem míval oči a nechtěně jsem přitom zavadil dlaněmi o sebe. To co jsem nahmatal by mě za normálních okolností vyvedlo z míry, ale po tom, co jsem zažil už to bylo zcela nemožné. I přes to jsem ale byl tím nálezem zaskočen, protože potvrzoval něco velmi podivného. Na mé dlani se pyšnila jizva ve tvaru šesticípé hvězdy.