Druhé tváře

První den

Může být černá bílou?

Každé ráno jsem si kladla stejnou otázku jako už celý život od chvíle, kdy jsem se tato slova naučila. V dětství jsem se snažila najít odpověď, jako by moje otázka mohla být tou největší záhadou světa. Míchala jsem různé odstíny barev, patlala je všude možně jen proto, abych získala odpověď. Během mého dospívání byla tahle otázka metaforou pro veškeré mé problémy. Zařekla jsem se, že jakmile je jednou všechno černé, bílá už se z ní nestane. Samozřejmě to byl úsudek ovlivněný hormony a nedospělostí. Ovšem čím blíž byly moje jednadvacáté narozeniny, tím víc jsem se zamýšlela nad zdánlivými hloupostmi. A ani když jsem je konečně oslavila, tahle otázka se nikam neztratila.

Vysokou školu jsem letos ukončila, předčasně. Mí vrstevníci byli ve druhém ročníku studia, zatímco já promovala. Čekala mě práce v rodinné firmě, spokojený život bohaté dcerušky schopných a velmi zazobaných obchodníků, zařazení mezi největší génie současnosti a městskou smetánku s tou nejlepší pověstí. Nevadilo mi to, bylo to vše, co jsem doposud znala. Velkoměsto, společenské akce, významní lidé, perfektní život, o kterém spousta lidí sní. Jak bych jen mohla odmítnout? A tak jsem opravdu prvního září místo do školy nastoupila do práce.

Budova naší firmy se nacházela uprostřed New Yorku, džungle nového typu. Vyrůstala jsem sice v chaosu velkoměsta, ovšem posledních několik let, celou střední a vysokou školu, jsem se snažila držet mimo dosah médií a jakéhokoliv negativního rozptýlení. Naštěstí naši vlastnili několik domů napříč USA, takže nebyl nejmenší problém se během studia na střední zašít ve městě Cheyenne ve Wyomingu. Nikdo mě tam dlouhou dobu neznal, netušili, že ze mě dělá moje jméno něco více, a mně se trochu ulevilo od neustálé pozornosti kvůli mým rodičům a bohatství, které se mi dostávalo doma v New Yorku. V malém městě kousek od hranice s Coloradem se o drby New Yorské smetánky nikdo nestaral. A tak jsem nemusela ani já. Mohla jsem se bavit, chodit na večírky, pít, aniž bych zákonně mohla, a užívat si naplno života. Navíc okolí bylo plné příjemné, nádherné přírody...

A tady je jen Central park. Pruh rostlinstva uprostřed moderního pekla.

Vzdechla jsem, když jsem se zadívala na skleněné město pod sebou, na okolní budovy. Opakovaly se tu jen tři materiály: sklo, kov a beton. Nic víc jsem tu neviděla. Dokonce i náš mrakodrap nebyl z ničeho jiného. Ovšem když jsem shlédla dolů, z nějakého důvodu jsem se necítila špatně, že jsem se znovu vrátila. Město mě nedusilo jako předtím, než jsem odešla. Důvěrně jsem ho znala a tak jsem se možná díky tomu nebála toho, že sem už nikdy nezapadnu. Že budu po tolika letech jiná, že už mě tu nikdo nepřijme. I když tohle všechno klidně mohla být pravda.

Probudilo mě zaklepání na dveře mé kanceláře. Pobídla jsem příchozího ke vstupu. Dovnitř se tenkou škvírou protáhla hubená blondýnka v pouzdrových šatech tmavě modré barvy. Musela jsem uznat, že vypadá naprosto úžasně, srdcovitý obličej a plné růžové rty z ní dělaly krásku celého patra. Poznala jsem v ní svojí sekretářku, jejíž jméno jsem si stále nemohla zapamatovat. Ačkoliv musela být o něco málo starší než já a mnohem zkušenější v tomhle oboru, byla mou podřízenou a podle slov mého otce i mou "pravou rukou". Bylo mi však trochu nepříjemné, že jsem se tak jednoduše dostala do vyšší pozice než ona. Mohla se celý život snažit o povýšení, ovšem pak se tu náhle objevila dcera hlavního ředitele, majitele firmy a bum: je z ní nová vedoucí, ačkoliv její zkušenosti nesahají jiným uchazečům ani po kotníky. I mně to připadá nesprávné. Nespravedlivé. Ale podle mých informací se ona o mé místo neucházela, tak by se nemusela chovat jako někteří mí kolegové. Snad.

„Slečno Avalenová, za deset minut máte poradu." upozornila mě neutrálním hlasem. Její přístup sice nebyl přímo vlídný, ale na druhou stranu aspoň působila profesionálně.