Anika-dívka z pirátské lodi

**SEN**

Až Měsíc rudý v úplňku,krvavá zrada na hrnku, smrti blízkých a lásky tvoji, zpečetěna budiš v ohni- tak vyřčeno bylo osudu.
Pozor si dej! Pozor si dej! Pozor si dej a nemeškej! Nemeškej. ...nemeškej. ...

Celá udýchaná a zpocená,jsem se probrala. I když mi teď do uší narážely vlny, slyšela jsem kroky a hlasy z paluby, nemohla jsem z hlavy vyhnat ty podivná slova.Posledni dobou, mě ve snech ponásledují čím dál častěji,a doprovázejí je i noční můry-nebo spíš jedna a ta samá;

V tom děsivém snu,jsem v jakési jeskyni a po mém poboku stoji mladík, kterého jsem nikdy před tím neviděla. K mému překvapení se držíme za ruce.Po každé je tam šero,a tak mu do tváře nevidím. Stoji tam i otec. Na druhé straně té obrovské jeskyně. Nestojí tam však sám.Je v čele ještě s jedním mužem, a vypadá to,že vedou svoji armádu. Ale proti komu? Proti mně? Proti mně a tomu mladíkovi?Kéž by to nebylo všechno tak rozmazané,a Já rozeznala co si myslí. Vše je to jako se dívat zkrz zrcadlo.nevidíte Všechno co byste chtěli, ale jen to,co je mezi rámem. A ke všemu ušmudlaně.
Pak se scéna dá do pohybu, a muž stojící vedle otce, rozkřikne nějaký povel. Nemohu ho slyšet, ale podle zvednutého kordu,chce určite zaútočit . Díky bohu,ale otec máchnutím ruky muži naznačí,že má počkat. Něco zavolá naším směrem. Nejspíš to má patřit mně, protože přistoupím blíž k otcově armádě. Pustím mladíkovu ruku, ale on je kousek za mnou.Zpozoruji, že něco držím.Zeleně se to zaleskne.Otec si toho nejspíš nevšiml,protože pokračuje.Za chvíli zmlkne, a čeká na mou odpověď.Po pár sekundách promluvím, ale odpověď ,ktera z mých němých úst vyšla, otec asi neočekával, protože se rozkřičí-nebo to tak alespoň vypadá,a začne kolem sebe máchat rukama.Já na něho začnu taktéž křičet. Je to strašná podívaná,jelikož jsme se s otcem nikdy předtím nehádali. Ale to nejhorší teprve přijde. Když se oba uklidníme, otec vytáhne z pochvy svůj kord, a zavelí. Na to se ztrhne obrovská vlna těl a kordů. Celá otcova armáda se vrhne naším směrem. Musím být stejně zmatená jak v tom snu,tak doopravdy v posteli,protože tam stojím tak dlouho, dokud mě mladíkova ruka nechytí,a netáhne pryč od té vřavy, která se každou sekundu přibližuje z druhého konce jeskyně.Pak něco zakřičí,a v tu ránu se od někud vyřítí další armáda. Početnější,oblečena do stejných uniforem, které vídávám, když s otcem přepadáme nákladní loďe.Na umírajících mužích, když prosí o milost.Ach ano!,je to královská armáda! Jsme obklíčení, a už není úniku.Zemřeme.Ale Já se zastavím u jednoho z těch mužů v uniformě, a ukážu mu něco,co celou tu dobu držím v ruce. Vypadá to jako zelený řetízek .Prohodíme spolu pár rychlých slov, a on mi podá kord. Ale jak to? Jsme spojenci?Proč nejsem v armádě s otcem? Vždit otec mi vždy říkal, že lidé v královských uniformách jsou zlí. Jsou to nepřátelé. Chtějí nás-piráty chytit a oběsit. Proč bych se u Neptuna přidávala k těmto lidem? A oni věřili mně-pirátce?

Pak jen Vidím, jak se s tím mladíkem vrháme ruku v ruce do té děsné vřavy. Ke konci scény,mi ještě začnou hrát myslí slova té podivné básně, jako strašné ukončení, ještě podivnějšího snu. Vše vybledne,a sen končí.Po té se probudím.

Nedávalo mi to vůbec smysl. Proč by se mi takový sen zdál? Takový, ve kterém stojíme otec a Já proti sobě? A ještě zvláštnější na tom bylo to,že se mi tenhle sen opakuje pořád dokola. To už nemůže být náhoda.

Rozhodla jsem se,že se tím už dnes nebudu zabývat. Stejně tím nic nevyřešim. Skopal jsem ze sebe přikrývku,a posadila se na dřevěnou postel.Strará prkna podemnou na protest zaskřípala. Rukama jsem si promnula oči,a vylezla z útulného pelechu. Zamířila jsem si to nejprve k toaletnímu stolku se zrcadlem,který stál hned pod malým kulatým okénkem.Tak malým,že z něj jde sotva něco zahlédnout. Proto také veškeré světlo v místnosti,obstarávají tři svíčky- jedna na mém nočním stolku, druhá na stole v rohu místnosti, kde mám pracovni věci( mapy, pera, kompasy,papíry ),a třetí stojí na polici visící nad židlí se džbánem s vodou.

Sedla jsem si na stoličku, a začala si rozčesávat své zacuchané,černé Kudrny. Sika jsem bolestí, když hřeben narazil na tlustý cucek. Po dlouhých třech minutách,vlasy konečně dostaly svoji přirozenou podobu . Pořád se sice kroutily v divokých prstencích kolem obličeje,ale už nebyly tak zacuchané jako předtím. Dlaní jsem si je prohrábla,a vychutnávala si jejich hebkost.Bylo to tak dlouho, kdy se hřeben naposledy dotknul mích vlasů. Čtyři týdny na pustém ostrově,vás naučí si vážit i takové nepodstatné věci,jako je třeba hřeben na vlasy. Bývali bychom tam i déle,ale otec hledání ukončil dříve, jen pro to,že mám dnes narozeniny.Dojalo mě to,a tak jsem nic nenamítala.

Naposledy jsem se podívala do zaprášeného zrcadla na svůj odraz. Modré oči už nebyly tak unavené,jako předešlé dny. A vůbec jsem vypadala vyspaně, coš jsem se divila, protože poslední dobou mi přišlo,že toho moc kvůli nočním můrám nenaspím.

Vlasy jsem si zapletla do copu, a stáhla vybledlou pentlí,která neustálím nošením,ztratila svou původní oranžovou barvu. Teď se z ní stala okrově hnědá.
Ještě v košilce a bosíma nohama, přešla jsem k rohovém skříní, která se vyjímala vedle postele.Její dveře byly rozbité stálím ponořováním do vody, a snahami nepřátel naši loď zničit( a samozřejmě nás v ní ).
Otec tvrdí, že je zbytečné shánět nové dveře, a chtěl je vyhodit. Já si ale posadila svou, a tak se tu ty dveře ještě stále smutně kývou na pantech.

Opatrně jsem dvířka otevřela-jestli se to Teda dá vůbec nazývat otevřením, spíš jsem je došoupala na druhou stranu skříně,abych si mohla vybrat oblečení. Moc na výběr jsem toho neměla. Jen dvě bílé košile( z toho už je jedna "bílá"), jeden Hnědý obnošený plášť,univerzální vínové staré šaty, které mi jsou stále ještě Velké, i když mi je otec "koupil" už před čtyřmi lety.A jeden kožený korzet.To bylo celé. Možná si říkáte, Proč když přepadáváme obchodní loďe mi otec jednoduše nějaké šaty neobstará. Ano,jenže to není tak jednoduché.Obchodní loďe vezou náklady,výbušniny,potraviny...ne ženské šaty.A do Redenbordu na "Ostrov pirátů" se dostaneme jen zřídkakdy.A to pouze jen když otec od někoho něco potřebuje.

Sundám si propocenou košilku, a hodím ji na postel. Nasoukám se do ještě vcelku čisté košile,a vyhrnu si rukávy. Přes košili si přehodím šaty,a zavážu si šněrovačku na prsou .Aby mi šaty nezavazely při chůzi,kolem žeber si zavážu menší ,kožený šněrovací korzet,který zároveň slouží i jako opasek.Jeden konečný cíp šatů,který mi sahá až na zem vezmu, a zastrčim za korzet/opasek. Kolem
Pasu si utáhnu pásek s pochvou,ve které je zasunuta pistole
(člověk nikdy neví, kdy se mu může hodit ). Na hlavu si ještě narazím široký klobouk s rudým pírkem,se stejným,jaký má i otec.

Nadechnu se,a chystám se sáhnout na kliku u vchodových dveří. Když v tom se zarazím. Ruka mi dopadne na malou vyhloubeninu na dekoltu . Když nic nenahmatá,začnu panikařit. Otočím se na bosích nohou, a letním k nočnímu stolku.S úlevou zjistím, že jsem ho neztratila včera na ostrově, ale stále tam leží,a pořád je můj.Má jediná věc, která není ukradená.Pohladím stříbrný medailon,se zelenou kaňkou vnitř stříbra.