Noc děsu

Ležím v posteli a přemítám, jaký to byl dneska den. Otevřeným oknem proudí do pokoje voňavý dech letní noci. Šumění stromů a vzdálené zvuky města mě pomalu ukolébávají ke spánku. Vtom ticho rozřízne zoufalý výkřik, z kterého tuhla krev v žilách. Hlasitý, jako by mi někdo zakřičel kousek od ucha. Vyskočil jsem z postele a rozsvítil. Nikde nikdo, v celém pokoji jsem jen já. Naskočí mi husí kůže a celý se rozklepu, když ho slyším zase. Křičí nějaká žena, tentokrát už méně, ale pořád velmi hlasitě. Popadl jsem svůj Glock a opatrně vyšel z ložnice. Opět ten výkřik. Hrůzou jsem nadskočil. „Musím jednat rychle.", pošeptal jsem si, abych si dodal odvahu a prohledal zbytek bytu. Nikde nikdo. Zase, ale tentokrát spíš ječení, než křik. Vklouznu do bot a vyjdu z bytu na chodbu. Z horního patra jde světlo, ale vypadá to, že spíš z bytu, než světlo na chodbu. Potichu vybíhám do schodů, až nakonec vidím přímo do otevřeného bytu. Vidím stát dva zhruba dvacetileté muže u dveří, vysoké asi 180 cm. Jeden blonďák v kožené bundě a modrých kalhotách. Měl napnutou tvář a snažil se držet neutrální výraz, ale v modrých očích mu byla vidět zuřivost. Ten druhý na sobě měl jen džíny a triko, jeho zelené oči byly vražednější než dýka, cukaly mu koutky úst a ruce strnulé podél těla naznačovaly velké napětí.
„Jamesi! Earle! Pojďte sem vy dva.", ozval se nějaký bručivý hlas z bytu a zaslechl jsem vzlyky.
Ti dva odešli, tak jsem proklouzl dovnitř, když ti dva zapomněli zavřít. Nakoukl jsem do koupelny a úplně mě zamrazilo, byla celá od krve. Chvíli jsem tam stál a pak mi došlo, že mě můžou najít, rychle jdu zpět a nakukuji do kuchyně. Nikde nikdo. Zbývá poslední pokoj. Otvírám a zůstanu strnule stát. Na posteli leží přivázaný nahý muž, v puse nacpaný kus hadru, s menší nadváhou, hnědými vlasy, okolo pětatřiceti. Na těle měl několik krvavých šrámů jak od biče. V koutě pak seděla a vzlykala nějaká asi třicetiletá žena, zjevně vyděšená, oči vytřeštěné a ústa si zakrývala rukou, zřejmě ji bylo přikázáno mlčení.

„Kdo sakra jste?", vytrhl mě hrubý hlas z mého zděšení a mě polil pot jako studená sprcha. Patřil muži menšího vzrůstu, s černými vlasy a v ruce držel bič.
„Chyťte ho vy blbci!", zakřičel na své poskoky a mě došlo, že musím rychle zmizet. Než ti dva vytáhli zbraně, už jsem utíkal.
„Nesmí vám utéct!" slyším, těsně předtím, než zabouchávám dveře, abych měl trochu náskok. Schody beru po třech, dokud nezapadnu do svého bytu, abych došel pro telefon. Dvěma skoky jsem u něj a vytáčím 911.
„911, co potřebujete?"
„Winthrop St 59, Brooklyn. V nejvyšším patře se tu někdo vloupal do bitu a nejspíš se chystá někoho zabít. Rychle přijeďte, mám zbraň, ale nevím, jestli je dokážu zastavit."
„Jistě, posíláme tam hlídku..." ještě jsem zaslechl, než jsem položil mobil a pootevřel jsem dveře. Nevím, jestli jsou ti tři ozbrojení a nemůžu čekat, až přijede policie. Vykouknu na chodbu a nikde nikdo. Vyjdu ze dveří, „Kam teď?" šeptám si pro sebe a rozhodnu se jít nahoru a pokusit se je zachránit. Vejdu dovnitř a dostávám tvrdou ránu do zátylku, zavírají se mi oči, pouštím pistoli, padám na zem.

Dopadá na mě studená voda a je mi zima, bolí mě hlava a stěží sedím na té židli rovně, kdyby mě nepřivázali, nejspíš bych se sesunul.
„Tak už se náš hrdina konečně probudil? Tihle dva sice jsou docela blbí, ale viděli tě mizet do jednoho bytu, zavolal jsi policii co? No, nevadí, doděláme si svoje a nakonec vás všechny zabijeme, pak vše uklidíme a než si někdo všimne, že tu hnijou tři mrtvoly, budeme už dávno v Evropě. Víš, my tady totiž máme s panem Jacksonem takovou dohodu."
„Dohodu? To sotva." Musím ho provokovat, abych získal policii čas.
„Nepřerušuj mě, nebo tě zastřelím rovnou!"
„Stejně mě zabijete, tak co?"
„Jamesi, pomož tady pánovi s chrupem, zřejmě neví, kdy má mlčet."
Ten blonďák mě tvrdě udeřil do brady.
„Tak, to by bylo, teď nebudu přerušován." pochvaloval si jeho šéf, ať už byl kdokoli „Jak jsem říkal, máme s panem Jacksonem takovou dohodu. Pan Jackson se rozhodl vyhrát v loterii pěknou sumu. A mě se nelíbí, že jsem ji nevyhrál já."
„To není dohoda, to je krádež!" řekl jsem a vysloužil jsem si další pěst, tentokrát od Earla a do břicha.
„Děkuji Earle, on si nedá říct. Žádná krádež, dnes jsem tady za panem Jacksonem přišel a řekl mu, že když mi dá půlku, tak se mu nestane nějaká nehoda. On napřed souhlasil a dokonce nabídl ještě nějaký bonus, jenže v nestřeženou chvíli popadl kladivo a hodil ho po mě, což mě samozřejmě rozčílilo, tak jsem se mu rozhodl pomoct ve splnění jeho části dohody, problém ale je, že mi odmítá říct, kam ty vyhrané peníze schoval a jeho žena ani nevěděla že nějaké vyhrál, tak mu musím trochu osvěžit, to jistě chápete."
Earl se mezitím ujal biče a pár ran uštědřil tomu chudákovi na posteli.
„No, a až si vzpomene, jednoduše vezmu všechny prachy a zmizím do Evropy, protože pan Jackson vyhrál opravdu hodně, kolik vyhrál Earle?"
„Půl milionu dolarů." odpověděl poslušně poslíček.
„Ano, to je pěkná suma."
„Poslyšte, myslel jsem že jste nějací obyčejní zlodějíčci, ale tohle je jiná. Dejte mi 10% a já vám pomůžu prchnout, mám pár známých." Mluv něco, nějak ho zdrž, nesmíš ho nechat vrátit se k mučení toho nebožáka
Musím si s ním povídat, než přijedou poldové, a vůbec, kde jsou? Než se ten blbeček vykecal, uběhlo aspoň pět minut, musí tu být každou chvíli, honilo se mi hlavou.
„Cha cha cha", pronesl suše, „Tady hrdina si myslí že jsem úplně blbej, mám pravdu Earle?
Earl si mezitím se zájmem prohlížel tu ženu a ani jeden z nás je nebral na vědomí, stejně jako on nás.
„Eeeeee?" otočil se.
„No, ty možná blbej jsi, ale já ne. Tohle ti nevěřím, já si radši nechám vše pro sebe a s policií to risknu, než věřit nějakýmu hejskovi, co mi kazí plány." vytáhl mou vlastní pistoli a namířil mi ji přímo do obličeje.
„Nějaká poslední slova?"

Najednou byl slyšet dusot na chodbě a do ložnice doběhl první policista, za ním další a ještě jeden.
„Ani hnout! Položte tu zbraň! Slyšíte? Položte to a hned!" zakřičel jeden z nich.
„Earle, Jamesi! Zdrháme!" zahodil můj Glock a otočil se, aby mohl utéct, ale ve dveřích se srazil se čtvrtým policajtem, později jsem se dozvěděl, že prohledával můj byt.
„Zatýkáme vás za pokus o vraždu, vyhrožování a vloupání. Máte právo nevypovídat, vše co řeknete, může být použito proti vám." odříkával jeden z nich, zatímco ostatní jim nasazovali pouta a odváděli dolů po schodech. V tu chvíli mi došlo, že se ještě nikdo nevěnoval těm dvěma v ložnici.
„Do ložnice, leží tam zbičovaný muž a jeho žena, on potřebuje lékařskou pomoc."
Odvázal mě a běželi jsme do ložnice odvázat toho muže a zajistit mu doktora.

Nahorupřibíhají záchranáři a odváží si pana Jacksona i s paní Jacksonovou aodnáší je na nosítkách, zatímco policisté pořizují důkazy.
„To je vaše zbraň?"
„Ano, můžu si ji vzít, nebo ji potřebujete?"
„Bohužel, je to důkaz, takže se chvíli budete muset obejít bez ní a myslím, žeto bude pro vás lepší, málem vás zabil. Je to místní gauner, má na svědomí párvloupání, díky vám ho konečně máme, vaše služba státu je výjimečná, ale příštěnejednejte tak impulzivně, můžete snadno přijít o život."
„Asi budu, ale nevěděl jsem, co míní dělat, viděl jsem celou koupelnu od krve,takže jsem nevěděl, jak dlouho ještě budou žít, musel jsem něco udělat."
„Takovou odvahu má málokdo, uvažoval jste o kariéře policisty?"
„Tohle mi stačilo, zažívat to každý den? Radši ne, ale děkuji za nabídku."
„No, teď je to vše, běžte si zatím domů, pak si vás zavoláme kvůli svědectví, zatímnashle."