Když sirény mlčí

1.KAPITOLA Ztráta

Upřímně nemám rád pronikavé zvuky. Vždy, když se podobný zvuk ozve, přepadne mě strach. Strach ze smrti, že někdo umře.
Možná se něco odehrálo v mém dětství co mi vštípilo tento reflex.
No vezmeme to od základů....
Jmenuji se John Richmond narodil jsem se v chudé rodině v Británii.
Bydleli jsme v chudinské čtvrti, přesněji v ulici Bigdind. Má matka Elisabeth pracovala v prádelně kde čistila obleky, košile a kalhoty pro Londýnskou smetánku. Můj otec Henry pracoval pro místního distributora alkoholu. Vím, že jsme měli moc dluhů a táta se často vracel pozdě v noci. Zkrátka jsme neměli moc co do pusy. Jenže nic z toho nebylo tak hrozné než to co se mělo stát.

1. 9. 1940

Bylo mi 12 když se ten den poprvé rozezněly sirény. Pamatuji si, že mě matka probudila a řekla mi:,, musíme jít " ptal jsem se jí,, kam, kam", protože jsem ještě nechápal co se děje, ale neodpovídala. Rychle jsme vyběhli na ulici a následovaly davy lidí, které se hrnuly do sklepa, říkali tomu kryt.
Usedli jsme ke zdi do rohu na malou dřevěnou lavičku. Sirény utichly, v krytu bylo smrtelné ticho. Najednou začal jeden starý muž hrát na své housle, aby zpříjemnil náladu všem lidem, kteří se schovávali před něčím jen jsem stále nevěděl před čím. Pak si ke mě přisedl můj
kamarád Tom, kterému bylo 10 a moc toho nenamluvil. Když v tom se ozvala mohutná rána, která otřásla celým krytem. Lampy se začali houpat sem a tam, někteří lidé začali křičet a jiní se začali modlit a prosit boha o odpuštění za všechny jejich hříchy. Další mohutná rána prorazila strop krytu, který zasypal asi 5 lidí.

Dvěma mužům se podařilo dostat ze spadených sutin ven a začali hledat další lidi, kteří byli zasypáni.
Podařilo se jim vytáhnout jen jednoho živého.
Další 2 byli mrtví, jeden z nich byl malý chlapec a jeho matka, která ho tiskla v náručích, aby ho ochránila.
Bohužel se jí nepovedlo ochránit svého syna. Dodnes si pamatuji jejich výrazy, které měli v obličeji.
Byl jsem zděšen pohledem na tato dvě těla, která položili nedaleko mě a mé maminky, kterou jsem bez váhání chytil velice pevně a snažil se jí nepustit.
Následovala další rána, která opět prorazila strop krytu.
Strop zasypal dalšího muže. Díval jsem se na hromadu sesypaných cihel.
Asi 5 lidí začalo vyprošťovat z obrovské hromady nebohého člověka.
To snad ne!!!!
Vyklouzl jsem z maminčiny náruče a běžel směrem k ležícímu muži, kterého se jim podařilo vyprostit z mohutné hromady cihel.
Klekl jsem si po jeho právem boku a vykřikl:,, tatínku,  tatínku"! Otec se na mne z posledních sil podíval a řekl:,, neboj synku, vše bude dobré" a pohladil mne po tváři. Začal jsem
plakat nevěděl jsem co mám dělat.
Matka mě zezadu popadla přitiskla k sobě. Stáhla mě ke sloupu a sedla si vedle mě a řekla:,, Johne uklidni se nechci přijít i o tebe" poslechl jsem ji a přestal plakat. Rány utichly a všichni v krytu jen vyčkávali.

O hodinu později....

Místní policista přiběhl do krytu a oznámil, že můžeme vylézt. Já a maminka jsme byli nejblíže k východu a tak jsme šli první.
Světlo úsvitu mě oslnilo, protřel jsem si oči a to co jsem spatřil byla ta nejhorší věc, kterou jsem kdy viděl.
Všechny domy byli zničené a z obrovských hromad sutin koukali části mrtvých těl.
Někteří začali brečet jiní se zas ptali boha:,, proč, proč jsi na nás seslal takovou zkázu"?!