Napravení láskou

....

Stručné uvedení do děje:Nacházíme se v několik stovek let vzdálené budoucnosti ve světě zdecimovaném neustálými konflikty a drobnými válkami. Školy a celkově vzdělání je umožněno pouze těm kteří prokáží že jsou doopravdy inteligentní a mají zájem o to posunout se v hranici vědění zase o něco dále. Většina světa se však skládá z pouličních gangů,zlodějů,vrahů a dalších podobných individuí. Tato povídka líčí příběh mladého chlapce jménem Tetsuki který navštěvuje tu nejprestižnější univerzitu kterou lze v tomto světě najít a příběh Rolliho místního kapsáře a „zkrachovalé existence" jak by někdo mohl říct. Minulost obou dvou je zcela odlišná avšak je jim souzeno se spolu setkat. Co z toho vzejde? Láska? Nenávist? Kdo ví tak si udělejte pohodlí a dejte se do čtení.

Tetsuki: Jako každé ráno i dnes mířím s veselou náladou do školy. Jsem velice šťastný, že jsem se dostal mezi ty vyvolené kterým je povoleno studovat. Když jsem se na školu hlásil nikdy bych nedoufal v to, že bych mohl projít testy a rada starších se usnesla na tom, že mi bude povoleno studovat avšak i přesto se přesně toto stalo skutečností. Tohoto privilegia si velice vážím a proto se snažím svoji rodinu nezahanbit a být co nejlepším studentem jak to jenom jde. Už od malička jsem byl malý, slabší než ostatní a někdo by i mohl říct, že až dívčího vzezření jak moc křehce vypadám. Avšak stejně jako zvnějšku vypadám křehce tak bystrá je moje mysl a silná touha po vědění. Díky těmto atributům se mi zatím daří zvládat všechen ten nápor nových informací které den co den přijímám od všech učitelů, vědců a učenců kteří na naší univerzitě působí. Doma ze mě mají radost a to mě hrozně těší. Posledních několik týdnů mám však pocit jako by mne někdo sledoval což mě trochu děsí ale pořád se pokouším o to zůstat klidný a věcný. Však k čemu bych komu byl nejsem zrovna typ člověka o kterého by se někdo nějak extra zajímal.

Rolli: Jakožto kapsář to nemám v tomhle světě jednoduché. Musím být vychytralý, mrštný, silný, ale zároveň i kapku prolhaný a prohnaný mám-li mít vůbec alespoň minimální šanci na přežití a nějakou existenci. To, že jsem gay vím už dost dlouho, ale zatím jsem nenašel žádného kluka ani muže, který by se mi na první pohled zalíbil nebo mne zaujal. Možná jsem v partnerských vztazích jenom moc vybíravý, ale takhle to zkrátka cítím. Samozřejmě, že panic už nejsem a mám několik zkušeností z různých jednorázovek, ale až do doby před několika málo týdny jsem nenašel nikoho koho bych chtěl nebo kdo by se mi líbil. To všechno změnil až ON! Malý a už od pohledu docela slabý kluk přibližně v mém věku nebo možná o rok či dva mladší, navštěvující zdejší nejprestižnější univerzitu. Jakmile jsem jej poprvé potkal při svém zběsilém útěku před pořádkovou hlídkou věděl jsem, že je na něm něco co mě láká k průzkumu, avšak pořád se mi nedaří přijít na to, co to má být, takže jej prozatím pouze sleduju. S každým dalším uplynulým dnem však vím stále jistěji, že jej musím mít. Dokonale znám jeho zvyky i denní řád jako bych jej pozoroval celé roky a ne jenom několik týdnů. Dnes se konečně odhodlám k akci. Jakmile vyjde jako poslední z univerzity tak na něj zezadu zaútočím a omráčím ho přičemž si však dávám dobrý pozor na to, abych jej třeba nějak neporanil. Nikým nezpozorovaný ho odnesu až do jeskyně kde jsem se usadil a mám tam vše potřebné k životu. Tedy alespoň více méně, když nejsem moc vybíravý, takže by se tomu s nadsázkou dalo možná říkat domov. Zavážu mu oči šátkem a nohy i ruce svážu silným provazem, který za jeho zády zatížím těžkým kamenem, aby mi neměl šanci utéct.

Tetsuki: Poslední na co si vzpomínám je, že jsem vyšel ze školy načež jsem ucítil tvrdou ránu a dál nic. Právě jsem se probudil s bolestí hlavy a hned začnu panikařit jelikož nevím kde jsem, mám zavázané oči a spoutané ruce i nohy takže nemám šanci se jakkoliv pohnout. Podle typického zatuchlého vzduchu bych tipoval, že jsem nejspíš v nějaké jeskyni, ale to je tak vše. „Haló? Je tady někdo?" Zavolám vystrašeně. „Prosím, neubližujte mi. Chci se jenom vrátit domů." Dodám a najednou kousek od sebe uslyším pohyb. Pohnu tím směrem prudce a vyděšeně hlavou. „Klid, nechci ti ublížit." Ozve se mi u ucha tichý melodický hlas. „Jsi pro mě neskutečně zajímavý. Víš o tom, Tetsuki?" Ozve se můj věznitel znovu u mého ucha tak těsně, až mi jeho dech lehce ovane ušní lalůček. „Z-zajímavý? Já? To jste si mě musel s někým splést... Jsem jenom obyčejný univerzitní student. Jak bych mohl být zajímavý?" Snažím se být klidný, ale hlas se mi chvěje napětím, strachem a nervozitou. Cítím se jako zajíc zahnaný do kouta, který nemá možnost jakkoliv uniknout smrtícímu úderu od dravé šelmy před sebou, jenž se rychle blíží.