Dear Daddy..

History

    Je 1.12. 2010.. už celý dvě minuty. 

      Ano, tušíš správně můj milý deníčku, zase nemůžu spát. Jen vzpomínám na časy, kdy jsem byla malinká holčička, co spala 10 hodin v kuse. Heh, kam se to jen podělo? Teď tu jen sedím na posteli, chvíli po půlnoci a popisuju starý blok, který mi táta dal k 10. narozeninám. ,,Až ti bude nejhůř, svěř se mu.'' řekl mi. Myslel si, že mi deníček nahradí jeho. Ale tatínku.. nenahradil a nikdy nenahradí. Dnes je to přesně 7 let, co jsi odešel. Další důvod, proč nemůžu spát. Myslím na tebe každým dnem tati, nikdy nezapomenu, jak jsi mě naposledy objal a řekl, jak moc mě miluješ.  Potřebuju ti toho tolik říct..

..Je vůbec normální psát do otrhaného deníku a představovat si, že je to můj otec? Ach, nevadí, věřím, že až si tohle někdo po mé smrti přečte, pochopí, že jsem ti to všechno musela nějakou formou sdělit. 

   Tatínku..

 Nevím, jestli ti to v nebi někdo řekl, ale matka se po tvé smrti psychicky zhroutila. Začala pít, kouřit trávu a podobný věci, který jsi vždycky odsuzoval. Nestarala se o mě a musela jsem se postavit na vlastní nohy. Ale pro bezbrannou desetiletou holčičku to bylo náročné. Tahala si domů všemožný odpad z různých klubů, kde se poflakovala. Dokonce s jedním opilcem i otěhotněla, ale později potratila. Po potratu se dostala do ještě větších depresích, až si nakonec začala vybíjet všechnu tu zlost na mně. Domov se pro mě stal peklem. Chodila jsem tam jen na noc, jedla jsem jen výjimečně, jednu dobu jsem i žebrala na ulici, protože jsem pomalu umírala na hlad. Jenže žebrání se mi stalo osudným. Jednoho dne ke mě přišel starší pán v obleku. Dal mi teplou deku, jednu makovou buchtu a láhev vody. Neřekl ani slovo, jen popošel a začal s někým telefonovat. Nechápala jsem, co se děje. Ale ani jsem to neřešila, byla jsem šťastná, že po třech dnech zase vidím jídlo. Když dotelefonoval, stále se držel v mé blízkosti. Po pár minutách, možná až půl hodině přijelo na místo auto, přesněji auto policie. Tati.. tak moc jsem se bála, zvedala jsem se a chtěla rychle odejít, ale pán v obleku z ničeho nic ožil a chytl mě za předloktí. Brečela jsem, snažila jsem se utéct, ale marně. 

  Půl hodiny se mě policisté vyptávali na různé věci. Nevěděla jsem, jestli říkat pravdu nebo lhát. Ale nakonec jsem jim řekla vše. Kdybych tak věděla, jaké to pro mě bude mít následky..

 Celý týden policisté chodili k nám domů, vyslýchali matku, zvali k nám sociálku, .. Matka mě za to nesnášela ještě víc, než předtím. Jednoho večera mě brutálně zmlátila, měla jsem obličej plný modřin a roztrhlý ret..Ale to mě trápilo ze všeho nejmíň. Jen jak se to dozvěděli policisté, odvezli mě pryč. Pryč od matky, pryč od problémů, pryč od hladu..  

 Nejdřív jsem byla týden v nemocnici, kde mi zjistili těžký otřes mozku. Upřímně? V nemocnici mi bylo dobře. Starali se tam o mě, někdo o mě poprvé od tvé smrti měl starost. Nové problémy přišly až po odchodu z nemocnice. Nepustili mě k matce, vlastně jsem zjistila, že matce hrozí vězení. Místo toho mě odvezli do dětského domova. 

 Myslela jsem, že budu moct začít od znova, že to zvládnu. Jenže už od prvního dne šlo všechno z kopce. Kolektiv mě nepřijal, protože jsem nebyla jako ostatní. Nechovala jsem se na 11 let, poznala jsem realitu, o které moji vrstevníci neměli ani tušení. Většina z nich byly děti, co sem byly dány již po narození. Neznaly nic jiného než dětský domov a pravidla v něm. Jen se těšily na to, až odsuď budou moct odejít a žít skvělý život. Jenže ten pravděpodobně nikoho z nich nečeká.  I přes to jsem si v kolektivu našla jednu kamarádku. Jmenuje se Elizabeth, určitě by se ti líbila. Je to pohublá bruneta s upřímnýma zelenýma očima.  Takže nejen, že je krásná, ale i strašně milá a za celou dobu, co jsem tu uvězněna, mě nikdy nezradila... 

  Ach, už je půl druhé ráno? Tati, budu pokračovat až zítra.. Už jsem ospalá a navíc teď někdy chodí kontrolovat pokoje vychovatelky a opravdu nechci, aby mě nachytaly, jak si ve 2 ráno píšu deníček. Určitě by mi ho vzaly, furie. 

               Dobrou noc, Tati. <3