Osudová dovolená - Mavy

Část 1.

 Pusťte si plís písničku                                                                                         

                                           *Martin*  

       Na Mallorce bylo zrovna vskutku krásně. Vlastně ještě krásněji, protože jsme konečně dotočili doufám poslední video o čtení fanfikcí. Brrr. Jak zarážející, až traumatizující počteníčko. Vadila mi jen jedna věc, kterou bylo Kovyho chování, jež bylo poslední dobou dost záhadné. Vůbec se mi nezdál. Mé obavy potvrdilo něco, co jsem krátce po natáčení zažil.

                                                *Kovy* 

      Už to zkrátka nevydržím. Nemohu a nedokážu dále držet své pocity na uzdě. Trávit čas s Martinem je pro mě důležitější než jídlo, než domov, než cokoli jiného. Každá chvíle s ním je sen... dlouhý sen na pokračování. Ale myslím, že svůj obdiv k tomu blonďatému retardovi dávám až moc najevo. Hlavně když jsem položil svou hlavu na jeho rameno. Nemám sebemenší ponětí, co do mě vjelo. Abych nebyl tak nápadný, po tom, co na mě Martin vrhl pohled hodný Satanovy naštvané tchýně jsem smíchem zamaskoval chvíli, kterou jsem si nadmíru užil. Jenže takto to dál nejde. Nemohu se přetvařovat do konce dovolené, natož do konce života. Vždy zde ale bylo jednoduché řešení. Po dočtení fanfikcí jsem se jako vždy odebral do koupelny, zavřel se, vlezl do kouta a nechal slzy bloudit po mé zničené a nevyspalé tváři. Za žádnou cenu o tom nesmí vědět. I když bych si to částečně přál...

                                                 *Martin*  

     Kovy ze sebe nevydal ani hlásek a okamžitě zmizel v koupelně. Už mi to připadalo podivné. Tento rituál byl u něj na denním pořádku. Sprchu jsem okamžitě vyloučil vzhledem k tomu, že nebyla slyšet tekoucí voda. Tentokrát mě ale přepadla zvědavost a potichu jsem se připlížil ke dveřím, za které se Kovy zabouchl. Byly kupodivu odemčené, což potvrzovalo skutečnost, že se opravdu nesprchoval, a dostal jsem díky tomu perfektní příležitost zjistit, co se v té místnosti každý den děje. Bez dvojsmyslu. Prosím. Opatrně jsem popadl kliku. Zděsil jsem se. V rohu seděl Kovy a vzlykal i přes můj příchod. ,,Kovy!'' vykřikl jsem a okamžitě jsem k němu přiběhl a začal jsem ho utěšovat. ,,Co se děje?'' naléhal jsem na něj marně, aniž bych se dočkal odpovědi. ,,Nic'' vylezlo z něj tiše. ,,Já vím že něco.'' zatrhl jsem. ,,Kovy, jsem tvůj kámoš, ale tohle mi nedělej. Mně se svěřit můžeš, budu pořád tady.'' řekl jsem mu s pozitivním tónem. Nastal moment depresivního ticha. Pomalu na mě pohlédl svýma uplakanýma a unavenýma očima, ale hned jeho pohled zase směřoval na podlahu. ,,Prosím... ne...'' vyhrkl, a já pochopil, že bych ho měl nechat vydechnout. Objal jsem ho. Okamžitě mi objetí oplatil. Cítil jsem, jak se na mě přenesly veškeré jeho emoce, jak z něj vyprchal veškerý smutek. Jakoby se mě právě smutek bál. Ani bych se mu nedivil, vypadal jsem se svým rozcuchaným účesem jako něco, z čeho má i ten nejstarší a naprosto bezduchý učitel, který je snad i postrachem ředitele na naší škole bobky. Objetí ale trvalo už moc dlouho. Něco mě nutilo nepustit, ale nakonec jsem povolil. Kovy vypadal zklamaně, jako kdyby v mém náručí klidně i usnul, ale nakonec se s krutou realitou smířil. Usmál jsem se na něj, uplakánek učinil to samé. Podal jsem mu ruku, pomohl jsem mu se zvednout a dovedl jsem ho do kuchyně.

Tahle část je poněkud kratší, ale doufám, že to není až tak velký problém vzhledem k tomu, že jde spíše o takovou zkoušku, zda mám ve psaní pokračovat. Mimochodem se velice omlouvám za otřesné chyby ve psaní přímé řeči, ale zrovna tato část českého jazyka je má silná slabina. Pac a pusu. Váš bezduchý potkánek.