Maják

1.

 Asi bych se vám mohla představit. Jmenuji se Heartly. Je mi 17 let. Můj nevěrnější, nejlepší a nejmilovanější přítel je Dusty. 3 roční pejsek, se kterým sdílím všechno. Jsem dívka jako každá jiná, teda... až na pár výjimek. Ostatní dívky mají rodinu a přátelé. Mají svůj domov, mají skoro všechno co si zamanou, ale já? Já ne. Já nemám rodinu, nemám přátelé, nemám vše co chci. Vše co chci a co mám je Dusty a maják. Abych vám to vysvětlila... Žiju v majáku.

Pamatuji si den. Den, na který nikdy ve svém životě nezapomenu. Svítilo slunce, tak jako každý den. Já seděla v tureckém sedu na trávě, kterou jsem různě trhala. Přišla ke mně mamka a posadila se ke mně. Bylo mezi námi dost nepříjemné ticho, ale moje mamka to tak nenechala.
,,Víš Heart, musím ti něco říct. Jistě dobře víš, jak jsme se s tatínkem dlouhé roky pokoušeli o to mít miminko. A taky víš to, že jsem 2 krát nechtěně potratila, ale teď ti chci něco říct. Za ani ne 6 měsíců tu budeš mít sestřičku Britany." 

 Hned jak to dořekla, podívala jsem se na ní a se slzami v očích jsem ji objala. Nemohla jsem tomu uvěřit. Moje mamka po 4 letech zkoušení, má konečně miminko. Bylo to pro mě vážně úžasné. Byla jsem jedináček bez babičky a dědečka. Neměla jsem nikoho jiného, než mamku s taťkou, kteří mi dali život. Dali mi tolik věcí. Normální dívky mají kecy z toho, když jim mamka nekoupí co chtějí, nebo jim něco koupí, ale je to špatně. Těm holkám by můj život připadal jako horor. Nemít žádnou elektroniku... Nemít nic jiného, než vašeho mazlíčka. Ale abych pořád neodbíhala od tématu.  

Ten den se mamka s tátou rozhodli jít do centra nakupovat. Jelikož já nerada nakupovala, zůstala jsem doma. Mamka mi věřila, taky neměla důvod mi nevěřit. Ve svých skoro 14 letech toho moc nezmůžete sami doma. Seděla jsem na pohovce a dívala se do vitríny, která byla naproti. Byli tam moje fotky z dětství. Když jsme byli v zoo, v parku a nebo moje narozeniny. Po chvilce jsem se rozhodla zapnout televizi. Dávali můj nejoblíbenější seriál, který jsem viděla celý už několikrát. V půlce seriálu, ale náhle začaly zprávy, kde hlásily tu nejhorší zprávu, kterou byste si nikdy nechtěli přát slyšet.

,,Omlouváme se za přerušení Vašeho televizního pořadu. Chceme vás upozornit na teroristický útok, který se stal v místním centru. Bylo nahlášeno 317 mrtvých lidí a 94 vážně raněných. Nedoporučujeme chodit ven, natož chodit do centra." Hned jsem tu televizi vypnula a všechno začala vstřebávat. 317 mrtvých lidí. Jsou mezi nimi moji rodiče? Britany? Hned co jsem si položila tyto otázky jsem neváhala ani vteřinu a rozeběhla se k centru. Za 10 minut jsem tam byla. Moje oči uviděly to, co způsobilo tu největší díru v mém srdci. Vypadalo to tady jako po válce. Všude prach, zdemolované budovy, poraněné lidi, krev, mrtvé lidi... Ale to co jsem uviděla, by nechtěl vidět nikdo. A když říkám, že nikdo, tak nikdo. Asi 10 metrů ode mě, jsem uviděla mamku. Vypadalo to, že chtěla vejít do obchodu s bižuterií, který tam stával. Mamka ležela na zemi, všude byla pořezaná. Střepy měla za bodané v obličeji, na rukou, všude. Taťku jsem nikde neviděla. 

Začala jsem brečet. Křičela jsem, odmítala jsem, prosila jsem... Ale k ničemu mi to nebylo. Seděla jsem před mamky bezvládným tělem asi 20 minut. Všude kolem pobíhali hasiči, záchranka, policisté... Ale já, já jako bych byla vzduch. Najednou se za mnou ozvalo jemné, těžce slyšitelné zakňučení. Neměla jsem dost síly na to, abych se otočila. Třeba se mi to pouze zdálo, jenže moje tušení pravdivé nebylo. Po chvilce se to ozvalo znovu. Já se tedy s obrovskou námahou otočila a podívala se na malého, zakrváceného tvorečka přede mnou. Malý, zlatý drobeček, který byl od krve a vypadalo to, že měl zlomenou přední tlapku, na mě jen tak hleděl. Plandavé ouška měl potrhaná a jeho očka byla celá skleněná. Teď jsem se musela rozhodnout. 

Buď tu zůstat s mrtvým tělem mé mámy, nebo jít za panem Klendersnem, aby pomohl pejskovi, a tím mu zachránila život? Zvolila jsem druhou variantu. Naposledy jsem se podívala na mamku. Z oka mi vyklouzla jedna veliká slza, která dopadla na kámen. Otočila jsem se zpět k pejskovi a opatrně ho vzala do náruče a došla s ním k veterináři. Pejsek měl zlomenou levou přední packu. Měl spoustu naražených kostí. Nevěděla jsem, co s tím psem budu dělat, ale moje rozhodnutí netrvalo dlouho. Nechala jsem si ho.

 Došli jsme spolu ke mně domů, kde jsme byli asi týden. Po týdnu nám dům zabavili. Jelikož vedle bydlela ta nejlepší sousedka, nechala jsem si u ní kolo a nějaké oblečení. Své úspory, kterých nebylo málo, jsem si vzala s sebou a slíbila, že si pro ty věci přijdu. A nyní dámy a pánové, se ze mě stal sirotek, bezdomovec... říkejte si tomu jak chcete, je mi to jedno. Bydleli jsme všude. 4 dlouhé dny jsme bydleli na lavičce, na pláži... Ale poté mi něco došlo... Můj táta byl vlastníkem jednoho z několika místních majáků. Vždy, když se s mamkou pohádal, šel tam a do druhého dne tam přespal. Někdy tam byl i déle. Něco mi tu ale nehrálo...

Když jsem došla k tomu majáku, byl tam zámek na klíč. Táta s sebou nikdy klíče nenosil. Vždy, když jsme spolu byli na pláži, tak jsme si stavěli různé vzory z kamínků, klacků... Táta si vzal vždy 3 klacíky a udělal z nich takovou vidličku. Vždy jsem se ho ptala, proč zrovna tohle, jenže on mi vždy odpověděl, že to jednou pochopím. Půl hodiny jsem kolem majáku pobíhala a hledala klíč, když mi to pak došlo. Vedle schůdku byli 3 klacky ve tvaru té vidličky, já jsem je vzala do rukou a začala jsem hrabat. Ani ne po půl minutě jsem našla klíč. Nemohla jsem tomu uvěřit. Bylo to jako v nějaké detektivce.

 Odemkla jsem maják a Dusty se do něj hned rozeběhl. Stoupali jsme po točivých schodech nahoru. Byla tu obrovská zima. Kamenné zdi nechaly nějakou památku vlhka, takže tu ze začátku bylo opravdu hodně velké vlhko. Když jsme došli nahoru, zůstala jsem tam nehybně stát s otevřenou pusou. Táta tu měl matraci s peřinou a polštářem, byla tu lednice, v které byli různé nápoje, jídlo a sladkosti. A já se vždy divila kam mi ty sladkosti dávají když mi je vezmou. Topení s kolečky, zásuvky... bylo to hodně zvláštní, ale mně se to líbilo. Hlavní bylo, že jsem neskončila v sirotčinci. Co by bylo s Dusem? Co by tam na mě čekalo?...

Nyní tu žijeme 3 roky a já to tu mám nehorázně ráda. Z Dustyho je krásný pes, kterého miluji nade vše. Mám tu kolo, oblečení, jídlo... Zkrátka vše, co je nejnutnější pro mojí denní potřebu.

..............................................................................................

Huhůůůů!! 1122 slov! Vítám vás u mého nového příběhu, kde si chci pohrát nejen s vašimi city, ale i s Heartlyninými city. Smutek, štěstí, láska, nenávist, zlost, smrt....

 Asi nejdelší kapitola co tu uvidíte, jelikož to byla taková seznamovací. 

Co na to říkáte? NÁZORY prosím <3

I <3 you! 

Natka^^