Slzy hvězd: Křišťálová koule

20. Věci vyčítané

Ale udělala jsem jen pár kroků, než mě někdo strhl zpátky a kolem pasu se mi omotaly čísi ruce. Do uší se mi zařízl výkřik a možná byl můj, možná někoho jinýho, ale zněl neuvěřitelně zoufale a vyděšeně. Kopala jsem kolem sebe a snažila se prát, ale držel mě pevně. Jenže já se nehodlala vzdát.

„Pusť mě, sakra! Nech mě na pokoji! Pusť mě a radši mi pomoz, musíme ji jít zachránit, musíme si pospíšit!“ Ječela jsem tak jako ještě nikdy, a bylo mi úplně jedno, jak teď musím působit. Že najednou nevypadám ani trochu silně a drsně. Na ničem z toho nesešlo, protože jsem musela pomoct Claire.

Odpovědi jsem nerozuměla. Ale nepustil mě. A vlekl mě zpátky, ať jsem se prala, křičela a nadávala sebevíc. Nakonec mě znovu protáhl do Zeweiah a někdo další mi přímo před nosem zabouchl železné mříže brány. To už sevření kolem mýho pasu povolilo a já se málem zhroutila na zem. Ale udržela jsem se na nohách a okamžitě se natáhla po masivní zatočený klice.

Neotevřela mi. Samozřejmě. Zacloumala jsem s ní, jako by to snad mohlo něco změnit, a potom znovu a znovu.

Sevření černých prstů. Claire mizející ve shluku stínů. Oslepující modrá záře.

To už mě ale někdo odtrhl a vlekl pryč. Žádný z mých protestů mi nebyl nic platný a ten obraz se mi před očima odehrával pořád dokola a dokola a dokola.

Teprve když se mi do zornýho pole dostala ubrečená tvář Suzette, vrátila jsem se zpátky do reality. Přestala jsem kolem sebe kopat. Zavřela jsem pusu a ochabla v sevření toho, kdo mě držel. Teď už jsem poznávala postavu jednoho z neznámých Ochránců. A když jsem si vybavila ten hlas předtím, došlo mi, že musel patřit Juniper. Suz se na mě dívala, oči plný slz, a já se najednou cítila strašlivě prázdná, unavená a zlomená. Zírala jsem na ni a nedokázala jsem přijít na to, co bych měla říct nebo udělat.

Claire byla pryč. A já se už nemohla vrátit zpátky, a i kdyby ano, nedokázala bych jí pomoct. Protože co bych zmohla proti stínům? A jak bych je vůbec mohla dohonit?

Připadala jsem si, jako by mě někdo propíchl a vyprchal ze mě všechen vzduch, energie a emoce. Zůstala jenom prázdná slupka.

Ochránce mě pustil, ale pořád jsem na sobě cítila jeho pozornej pohled. A bylo mi to fuk. Protože mi došlo, že Juniper měla pravdu, nelhala. Claire zmizela a já neměla sebemenší šanci s tím cokoli udělat.

Nebrečela jsem. Nesesypala jsem se k zemi ani se jinak nezhroutila. Jen jsem cítila, jak se vzdaluju od všech kolem i od sebe samotný, jak mě naplňuje prázdnota a jak mě pohlcuje otupělost.

Pořádně jsem nevnímala, kudy jdeme, ani jak vypadá sídlo, ke kterýmu se blížíme. Zaznamenala jsem jen to, jak je obrovský. Tyčilo se před námi do výše jako hradba, a dveře, skrz který jsme vešli dovnitř, připomínaly spíš bránu. Připojili se tam k nám další dva  muži, potom co jim Juniper něco naléhavě zašeptala. Jakmile jsme vstoupili dovnitř, spolu s jedním z nich okamžitě zmizela někde vpředu.

Chodby tu byly široký a světlý a tvořily hotový bludiště. Ani kdybych dávala pozor na cestu, netušila bych už po pár minutách, kudy se dostanu zpátky ven. Naše kroky se odrážely od stěn s dunivou ozvěnou. Skoro jsem ji nedokázala rozeznat od hlasitých úderů vlastního srdce. A čím víc jsem na tohle přirovnání myslela, tím víc jsem měla dojem, že opravdu slyším svý srdce. Až se mi z toho zamotala hlava a ten zvuk vyplnil všechno kolem.

Sevření černých prstů. Claire mizející ve shluku stínů. Oslepující modrá záře.

Udělalo se mi špatně. Žaludek se mi sevřel a plíce zrovna tak, najednou jsem se znovu nemohla nadechnout. Před očima mi ubíhala chodba, ale já ji skoro neviděla.