Agentka Maria Hill se při přepadení základny SHIELDu Lokiho spojenci setká přímo s Lokim samotným a ten jí přes všechna očekávání nezkřiví ani vlásek. Maria však posléze zjistí, že sny, které o něm začíná mít, nebudou jenom náhoda. /Povídka plná bez...
Zdravím všechny moje úchylné následovatele :-) já vím, slibovala jsem další warfrost, ale nějak mě napadlo tohle a taky už se nemůžu obejít bez péčka :-D takže vás trošku navnadím a za chvilku tu nějaké přibude :-D takže seeya soon ;-) pište, jak se vám úvod líbí :-)
**********************************
Podzemní základna se otřásla další detonací, jak Lokiho stoupenci pronikali hlouběji a hlouběji do útrob obrovské tajné stavby – ucítila pach spáleniny, prachu a krve – přesto neměla strach. Za své služby u S.H.I.E.L.D.u už zažila ledacos. Zastrčila si za ucho uvolněný pramen kaštanově hnědých vlasů a pokračovala ztemnělou chodbou, kde většina světel už vzala za své a některé zářivky jen poblikávaly.
Všimla si přitom, že má pravou ruku celou od krve – nebylo divu, složila už jich dobré dva tucty. Kráčela pomalu a tiše podél zdi, levou ruku se zbraní v pohotovosti napřaženou před sebou, když se za rohem chodby mihl stín postavy.
„Hillová, kde jste, ozvěte se," ozvalo se jí do mikroportu, který měla zasunutý v uchu. Byl to hlas jejího šéfa, Nicka Furyho.
„Patro mínus pět. Už vím, kudy sem pronikli," zašeptala tiše. Zpoza rohu se vynořil jakýsi těžkooděný muž ověšený množstvím zbraní. Na dálku mu zvláštně modře probleskovaly oči. Další.
Chodbou třeskl výstřel ještě dřív, než muž vůbec stačil tasit.
„Hillová?"
„Pošlete sem posily. Prorazili si sem cestu přes starou trasu metra. Ovládl naše lidi, museli mu dát plán základny," šeptala, zatímco se kradla chodbou dál.
„Dobře. Vraťte se na velitelský můstek, potřebuju vás tady," přikázal jí její šéf.
„Dle rozkazu," špitla tiše a už byla téměř u výtahu, když osvětlení vypadlo úplně. Mhouřila oči, aby se rozkoukala alespoň v nouzových výbojkách na zdi, když se jí před zorným polem objevila vysoká mužská postava. Na okamžik ztuhla – jak si ho dokázala nevšimnout? Byl tak rychlý...
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
„To ty jsi zabila tolik mých mužů? Všechna čest." Ten hlas byl povědomý, zlověstný, připomínal jí vrčení kočkovité šelmy před útokem. Muži před ní padaly do tváře dlouhé černé vlasy, byl vysoký tak, že k němu musela hodně zvedat hlavu a v ruce držel dlouhé zlaté kopí, v jehož špičce modře zářil jakýsi kámen. Vytřeštila oči. Loki.
„J-já..." vybavila si moc dobře, jak zatím dopadli všichni, kterých se tou věcí dotkl. Potom jí silná dlaň s dlouhými prsty pevně stiskla hrdlo. Ze tmy blýskly jeho chladné oči a trošku křivý krutý úsměv. Jeho tělo se natlačilo na její a přimáčklo ji tak ke stěně. Potom ucítila ostrou špičku kopí přímo ve stružce mezi ňadry.
„Ne... prosím!" vyjekla proti své vůli. Rozesmál se.
„Máš pravdu, mám vlastně daleko lepší nápad," zapředl a opřel kopí o zeď. Místo toho jí volnou ruku přiložil na čelo. Ucítila lehký tlak, potom teplo.
„C-co to?" špitla tiše, zmatená. Cítila se trochu jako opilá. Jenom se pousmál.
„Ještě se uvidíme," poznamenal tichým, téměř smyslným hlasem. Odcházel a do její ochromené mysli vyslal jedinou myšlenku... „Ať se ti zdá o Lokim..."
