Slzy hvězd: Křišťálová koule

13. Věci zatajené

 ,,Mám sny," promluvila po chvilce slabým hlasem. ,,Vidím v nich pokaždé něco, co je napsané na tomhle papíře. A já… Nerozumím jim." Naléhavě se na Georgiu podívala. ,,Nechápu, co znamenají. Ale… Napadlo nás, že vy byste mohly."

 ,,Můžeme se o to pokusit," věnovala jí úsměv, který by se dal označit jako povzbudivý. Nejspíš se ani jí nelíbilo, jak nejistě a vystrašeně mluví. ,,Co je to za papír?"

 ,,Poslední slova jejich táty," vysvětlila jí okamžitě a ochotně Agnes. Až jsem měla chuť jí zavřít hlavu do tý její hloupý knížky.

 Ochránkyně se na vteřinu zarazila, tohle nejspíš nečekala. Ale očividně moc dobře věděla, o čem knihovnice mluví. Větší důkaz už jsem si snad přát ani nemohla.

 ,,Vy o něm něco víte," založila jsem si ruce na hrudi a odstrčila od sebe snídani, až trocha mlíka vystříkla na stůl. ,,Víte, co se mu stalo a proč."

 ,,Něco málo o něm víme, ano," přikývla Georgia. Ani se nesnažila to popírat.

 ,,Fajn." Obočí mi vyjelo nahoru. ,,Takže? On měl s tímhle vším taky něco společnýho, že jo?"

 Ochránkyně znovu kývla. ,,Ano. Ano, to měl."

 ,,Výborně. A můžeme vědět co?" přivřela jsem víčka. Ať se neopovažuje začít znova s těma svýma nicneříkajícíma odpověďma. Jinak se neznám.

 Tentokrát mi ale místo Georgie odpověděla Juniper.

 Otázkou.

 ,,Pamatujete si, co se dělo v posledních dnech před jeho smrtí?"

 Nahlas bych to neřekla, ani kdyby mě mučili, ale tahle její otázka se mi trefila přímo do rány.

 Samozřejmě že jsem si to pamatovala. Moc dobře. Vždyť to byl můj táta, sakra. A něco uvnitř mě se při vzpomínce na ty poslední chvíle, kdy jsem ho viděla, stáhlo a mně se začalo hůř dýchat.

 Rok a půl není dost dlouhá doba na to, aby se člověk z něčeho takovýho úplně vzpamatoval. To teda sakra není. Nebo možná pro někoho jinýho jo, ale pro mě fakt ne.

 Vždycky jsem s ním měla úzkej vztah. Rozhodně užší než s mámou, protože u tý jsem nikdy neměla pocit, že mi rozumí tak jako on. Máma byla tichá, věčně zamyšlená a většina věcí, který jsem měla ráda, ji nebavily a ani nezajímaly. Ne že bych jí to vyčítala, prostě to tak bylo.

 S ní takhle a s tátou úplně přesně opačně.

 Pamatovala jsem si, jak jsme venku před garáží hráli basketbal, jak mě jako malou učil střílet koše a jakou měl pokaždý radost, když se mi to povedlo. To díky němu jsem se tomuhle sportu začala pořádně věnovat a patřila jsem teď mezi nejlepší hráčky celý školy. A on se to ani nedozvěděl. A už nikdy nedozví. Zaťala jsem čelist.

 Bylo toho mnohem víc než jen pitomej basket.

 Často jsem mívala pocit, že on je jedinej, kdo mě opravdu zná a kdo mě chápe. Kdo vidí do srdce impulzivní, drzý holky, co se snaží tvářit drsně a neohroženě, tak jako on. Nikdo mi tolik nerozuměl, protože mi nikdo nebyl povahově tak blízko. Suzette a Claire podědily charakter po mámě. Já jediná po tátovi a… Pro všechno na světě, tak strašně moc mi chyběl.