Slzy hvězd: Křišťálová koule

12. Věci šepotající

Oči všech tří holek se upřely na mě a já jen výmluvně pokrčila rameny. ,,Co?"

,,Když do toho nepůjdeš s námi, nebude to mít smysl," prohlásila Agnes. ,,Musíme to zkusit všechny."

,,Zapomínáš, že naší skupince pořád chybí pátej člen," zarazila jsem ji. ,,Ochránce. Myslíte si, že se mi bude chtít zachraňovat vesmír s Juniper nebo Georgiou za zadkem?" Moje povytažené obočí mluvilo za všechno.

,,Nevíme, jestli je to jedna z nich," připomněla mi Suzie. ,,Třeba jde o někoho úplně jiného."

 ,,No to doufám," zavrčela jsem v odpověď. Ne že bych snad proti těm dvěma měla něco tak zásadního… Ale jejich nejednoznačný odpovědi mi lezly krkem, všechno to, co zkazily a způsobily, mi lezlo krkem a málem mi lezl krkem i kus železa. Zachraňovat světy s někým, kdo mi u něj držel nůž, fakt zrovna nepatřilo na seznam mých největších přání.

Jenže… Vykašlat jsme se na to nemohly. Ani já ne, i když jsem měla tolik sarkastických a nevěřícných poznámek. Jestli nebyl nikdo jiný, kdo by toho šílence zvládl zastavit, tak jsme se k nim otočit zády prostě nesměly.

Poblíž mě se stíny objevily jenom na chvilku. Ale ještě teď jsem měla v paměti hrůzu, která se objevila spolu s nima. Nehodlala jsem dopustit, aby se mi to mohlo stát znovu. Aby se to někomu jinýmu mohlo stát znovu.

A tak jsem otevřela pusu a řekla: ,,Fajn, tak dobře. Pomůžeme jim."

Na jednu stranu to bylo šílený. Nevěděly jsme, co se po nás bude chtít, ani co všechno bude záchrana světů vůbec vyžadovat. A tušila jsem, že to bude celý naprosto neskutečný. Ale na tu druhou… Potřebovali nás. Spoléhali na nás. Musely jsme to aspoň zkusit.

A tak jsme až doteď každá tiše seděla nebo stála na svým místě a nepotřebovala jsem žádnou superschopnost, abych uhodla, že nejspíš všichni přemýšlíme nad tím samým.

,,Je pozdě docela, deset pryč," protrhla to ticho nakonec Agnes. ,,Dnešek byl dlouhý. Nepůjdeme spát zase? Nevím jak vy, ale jsem pořád unavená."

Chtěla jsem jí za tenhle nápad pochválit, konečně se mi nějakej líbil. Jenže jsem nestihla ani otevřít pusu. Jakmile totiž zrzka dořekla větu, moje mladší sestra začala okamžitě vrtět hlavou.

,,Nechci jít spát," vypadlo z ní, když jsme se na ni všechny podívaly s otázkama co to sakra děláš v očích.

,,Ale prospat celý odpoledne ti nevadilo?" poušklíbla jsem se.

Jenže ona zakroutila tou svojí blonďatou hlavou znova. ,,Já nespala," pípla tak, že jsem ji sotva slyšela. Když viděla můj pohled, zvedla do vzduchu papír, co vedle ní doteď ležel na posteli. ,,Pročítala jsem si tohle."

Co to je, mi došlo, hned jak se mi podařilo vyluštit prvních pár vět. ,,Tátovy poslední slova?"

No jo, Agnes je přece vzala s sebou schovaný v tý knížce. Skoro bych na ně zapomněla. Claire ale očividně ne. Což mě nijak nepřekvapilo.

,,Snažila jsem se v tom něco najít," svěsila ramena. ,,Odpovědi, nápovědy, prostě něco. Ale… nenašla jsem nic, většinu z toho ani nechápu. Nechci jít spát." Poslední větu řekla dost naléhavým tónem.

Chápala jsem proč, nemusela jsem se ptát. Nikdo se nemusel ptát. To ty její sny. Být na jejím místě, taky by se mi do postele dvakrát nechtělo. Vidět každou noc něco z toho, co můj mrtvý táta řekl těsně před smrtí, a ani nechápat, co to vůbec znamená… Nakonec možná nebylo tak špatný, že se u mě zatím žádný schopnosti neprojevily.