Slzy hvězd: Křišťálová koule

7. Věci beznadějné

A přesto jsem po pár minutách s údivem pozorovala, jak se první mrak roztrhal na cáry temné mlhy a ty se už chvíli poté rozplynuly v náhlém poryvu větru, jenž otřásl celým domem. V paprscích vycházejícího slunce zmizely poslední zbytky mračna.

S mírně pootevřenou pusou jsem sledovala, jak světlu postupně podléhá celá ta zuřivá, děsuplná bouře. Mračna mizela v jemné ranní záři, ztrácela se ve slunci, vítr je rozháněl po obloze. Stíny se rozplývaly. Ty stíny, které nezvládlo zastavit ani zabouchnuté okno, neodolaly slabým zlatavým paprskům. A nakonec se celá ta obrovská bouře temnoty roztrhala a nadobro zmizela z nebes.

Sledovala jsem, jak se obloha barví do oranžova a růžova a v tom okamžiku, kdy zmizel i poslední cár mraku, se ve mně něco zlomilo.

Zdálo se, že slunce nemá nejmenší šanci porazit onu vířící masu zla. A přesto se přesně to nakonec stalo. Slunce se nevzdalo. Ono bojovalo dál, jakkoli beznadějně to pro něj vypadalo. A jeho úsilí se vyplatilo. Zvítězilo. Vyhrálo. A celý svět se teď mohl znovu zahalit do jeho zlatých paprsků.

Nevzadlo se. Zvítězilo.

Já byla paprsek. Drobný, úzký, slabý. Proti mně stála celá obloha temnoty, která mi sebrala nejdůležitější věc v našem domě a mamčině životě po tátově smrti. Zdálo se, že nemám dostatek síly k tomu, abych dokázala zloděje zastavit a získat ji zpátky. Ale vzdát jsem to nesměla.

Nesměla.

Nesměla, protože kdo jiný ji přinese zpátky, pokud já se vzdám? Kdo jiný zachrání zdraví mé matce a sestře, jestliže já se odmítnu o to alespoň pokusit? Půjdou moje sestry a Agnes na výpravu samy, beze mne? Ne. Ne, nepůjdou, protože to nesmím dovolit. Nikdo jiný to světlo a stíny nevidí. Nemůžu se vzdát. Nemůžu, ať to vypadá beznadějně, jak chce. Nemůžu.

A ani se nevzdám.

Nevzdám. To nejsem já.

Se znovu nabytým odhodláním jsem se zvedla a zatřásla s dívkou spící vedle mě, mojí sestrou Evelyn. Sama za odpověďmi nepůjdu. Ony se za nimi vydají se mnou, protože jedině tak zvýšíme naše bledé šance na úspěch.

,,Evelyn?" promluvila jsem na ni, zatímco jsem jí znovu zacloumala. ,,Vstávej. Ta bouřka je pryč. Přišel čas vydat se na cestu."

,,Hmm," ohnala se po mně rukou a převalila se na druhý bok. ,,Sakra, Suzette. Musíš pořád mluvit jak pitomej slovník? To se fakt nedá poslouchat."

Po probuzení bývala obvykle podobně nepříjemná jako ve chvílích, kdy se snažila nedat na sobě najevo strach. Za ty roky už jsem si na to zvykla a počítala s tím pokaždé, když jsem ji vytahovala z říše spánku. Věděla jsem, že nic z toho, co v těchto chvílích řekne, nemyslí vážně.

,,Kolik je?" zajímala se rozespale.

,,Vychází slunce."

,,Cože?" zavrčela. ,,To si snad ze mě děláš legraci, ne?"

,,Ne," opáčila jsem. ,,Musíme vyrazit. Čím dřív, tím větší šanci máme. Bouře zmizela, nevidím sebemenší důvod, proč tady dál otálet."

,,Fajn," vytáhla se do sedu a strčila rukou do Agnes.

Zatímco se moje sestra pokoušela vzbudit zrzku spící i s knihou hned vedle ní, já si klekla ke Claire a opatrně jí položila dlaň na rameno.