(stalo se kdysi jedné dvanáctileté dívce)
Jitka se pokusila projít chodbou neviděna, neslyšena. Ne, nešlo to. Jakákoliv podobná snaha byla předem odsouzena k nezdaru.
„Kam jdeš?" ozval se z kuchyně ječivý hlas tety.
„Musím na záchod, tetičko," pípla Jitka.
„Na malou?"
„Na tu druhou."
„Už zase? Co tak vím, dneska už jsi přece byla!"
„No ale..."
„Žádný ale!" vykřikla teta a vyběhla na chodbu, „žádný ale! Co si jako myslíš? Víš jak je ten papír teď drahej? Ta tvoje spotřeba je NAPROSTO NEÚNOSNÁ!"
„Já ale opravdu MUSÍM," špitla Jitka a vzpomněla si při tom na párek, který dostala včera k večeři. Jak dlouho asi už ležel v ledničce?
Teta otevřela dveře záchodu a sebrala ruličku. Odmotala kousek papíru a podala jej Jitce.
„Tohle! To ti musí stačit! MNĚ to taky stačí. Musíš se konečně naučit šetřit. Dost na tom, že se o tebe starám, když si tvoje matka válí šunky v posteli. Ještě abych kvůli tomu přišla cugrunt."
„Ale maminka je v nemocnici..."
„No dyť řikám," odvětila chladně teta a odešla se zbytkem ruličky.
Jitka se zamkla a sedla si na přiklopenou mísu. Už se jí nechtělo. Přemýšlela, jak nejlépe zastavit slzy. Také přemýšlela, jestli dneska v noci přijdou démonci. Byli tak nevypočítatelní.
* ~ *
Večer měl sladkou příchuť svobody. Žádné káravé pohledy otrávené tety. Ta šla dnes do vily na kopci hrát kanastu. Jitka seděla před domkem a dívala se přes zahradu k lesu. Pozorovala ptáky kroužící nad obilím a barvu červánků, jak postupně přechází od oranžové až ke karmínu.
Ano, měli by přijít, jsou kamarádi. Jasně, jiný by se jich možná bál, Jitka se však na ně těšila. Celé nesnesitelně dlouhé dny strávené s protivnou tetou vyvažovala v noci malá tajná odměna. Démonci. Její kamarádi.
Jsou nepochopitelní, to jo. Ale rozhodně jsou lepší než všechno ostatní.
Jitka věděla, že si je nesmí moc idealizovat. Tušila, že jejich pantomimická hra, jakkoliv veselá a zábavná, vůbec neznamená, že by byli neškodní. To ani náhodou. Koneckonců to byli určitě ONI, kdo tak zametl s tím magorem z devítky, co ji chtěl obtěžovat. No, nakonec, proč ne, od toho přece člověk kámoše má, ne? Jedno je jisté - TEĎ už dá ten blbec rozhodně pokoj.
Ano, byli ÚPLNĚ jiní a byli odjinud, to je jasné. Možná z pekelných předsálí, možná z úplně jiného prostoru. Na tom jí vůbec nezáleželo. Vypadali naprosto neskutečně, ale rozhodně byli opravdoví.
Sýrák, kterému jako by se roztékalo celé tělo.
Dráťák, z něhož nebylo vidět víc, než podivně propletená změť zohýbaných (a očividně živých) kovových prutů.
Skleňák, průhledný a elegantní. Mlhoun, který jako by byl vytvořen z drobných kapiček kolem vodotrysku.
Gumák, který se dokázal natáhnout a kroutit kolem stropu.
Kameňák.
Blikač.
A možná zas i nějaký nový. I to se občas stává. Pak poskakují kolem její postele, uklánějí se, snad i tančí a předvádějí různé vylomeniny jako neobvyklí šaškové, co mají na starosti, aby jí nebylo smutno. Jitka se nemohla dočkat tmy.
* ~ *
Když však tma konečně přišla a navíc už pořádně zhoustla, bylo jasné, že s tou svobodou už to není tak úplně v pořádku. Okna kanastové vily v dálce byla už hodinu zhasnutá. Teta nikde.
Jitka už to čekání nemohla vydržet. Sebrala baterku (hlavně ji nevysvítit, to by tedy BYL pořádný průšvih) a vydala se zadními vrátky po pěšině kolem lesa směrem k vile. S překvapením si uvědomila, že se ani trochu nebojí. Přemýšlela, jestli je to tak v pořádku. Možná ne, ale kvůli tomu přece najednou se strachem nezačne.
Jakmile se les náhle odtáhl od pěšiny a Jitka se přiblížila k silnici, zastavil se jí tep. Všechno bylo rázem jasné. Teta ležela na náspu, hlavou směrem k příkopu. Zamířit tím směrem světlo baterky bylo neuvěřitelně těžké. Jitka ji musela chytit oběma třesoucíma se rukama. Opatrně udělala pár kroků dopředu. Světlo padlo tetě na obličej. Tedy spíš tam, kde dříve býval.
Jitka se jen taktak stihla předklonit, aby si nepozvracela nohy. Když prudké křeče přešly, otočila se a utíkala zpátky do domku. Běžela celou cestu, ačkoliv měla pocit, že se už udusí a že v levém boku má zabodnutý nůž. Nikdy sice ještě neviděla mrtvého člověka, ale dobře chápala význam toho, co zahlédla. Tetu zřejmě srazilo při přecházení silnice auto. Srazilo? Ne, rozdrtilo. Bylo jí naprosto jasné, že tady už žádný lékař nepomůže.
Jitku znovu chytlo dávení, ale zvracet už nebylo co. Vypláchla si ústa u pumpy, opláchla se, vběhla do ložnice a ještě zadýchaná skočila do postele. Tak dobře. Dneska tedy URČITĚ přijdou, tentokrát není vyhnutí. A uvidíme, jestli jsou TAK mocní, jak se chlubili.
* ~ *
Démonci rozčileně poskakovali a poletovali sem a tam. Byli očividně silně rozrušeni. Kameňák se na ni díval temnýma očima a opakovaně posílal myšlenku: „Tohle ne. Tohle nechtěj."
„Ano," opakovala Jitka, „vy jediní s tím můžete něco udělat."
Dráťák předvedl cosi vzdáleně podobného pokrčení rameny a otočil se.
„Jenže pak budeme muset zmizet," zasáhla ji myšlenka.
„Jak to myslíte, zmizet?" šeptala Jitka.
„Navždy. Napořád. Úplně."
„Chlubili jste se, že ČAS pro vás není vůbec žádný problém," řekla Jitka.
„Ale TAKOVÝ zásah..." přijala kousek nesrozumitelné, potrhané myšlenky, která se pak ještě víc rozostřila a bzučivě se vytratila. Poslední slovo, které Jitka zachytila, bylo „následek".
„Musíte," opakovala zatvrzele, „musíte pomoct."
„Vždyť tetu nemáš vůbec ráda, vůbec," vyslal k ní Gumák a vibroval ještě víc než jindy.
I ostatní usilovně protestovali.
„Musíte," řekla Jitka. Démonci se dívali vysloveně smutně a Jitka poznala, že jí vyhoví, jakkoliv se zásahem do času nesouhlasí.
* ~ *
„Tohle! To ti musí stačit! MNĚ to taky stačí. Musíš se konečně naučit šetřit. Dost na tom, že se o tebe starám, když si tvoje matka válí šunky v posteli. Ještě abych kvůli tomu přišla cugrunt."
„Ale maminka je v nemocnici..."
„No dyť řikám," zabručela teta a odešla se zbytkem ruličky.
Jitka se zamkla a sedla si na přiklopenou mísu. Už se jí nechtělo. Přemýšlela, jestli o ně opravdu přišla navždy, jak naznačovali. To by bylo kruté.
Tekly jí slzy. Utřela je do hrstičky papíru, kterou dostala k dispozici.
Přemýšlela, co dál. Večer rozhodně NESMÍ zapomenout jít tetě včas naproti, aby si mohla vyslechnout pár kousavých poznámek. A aby zabránila nehodě.
Také přemýšlela, proč se na obilném poli za domem objevily ty veliké zvláštní vzory polehlého obilí. Možná, že něco znamenají.
