Slzy hvězd: Křišťálová koule

3. Věci děsivé

Vůz zastavil před domem a vylezla z něj drobná žena tmavé pleti. Roztáhla nad hlavou deštník a spěchala k našim dveřím. Rozběhla jsem se k nim také, aby nemusela venku čekat v tomhle počasí.

,,Nazdar, Suzie,” odhodila deštník na zem, když jsem jí otevřela. ,,Kdepak máš mamku?”

Jako vždy rovnou k věci. Nechápala jsem, jak si ty dvě mohly tolik rozumět. Moje máma byla laskavá, tichá, držela se spíše stranou a teď už skoro s nikým ani nemluvila. Naproti tomu Pam bývala častokrát až krutě upřímná, za každou cenu musela všechno zpochybnit a na ostatní se vždycky dívala trochu zvláštně. Jako kdyby je v duchu analyzovala, zkoumala a hodnotila. Mamka zřejmě jejím neoficiálním testem prošla.

,,Nahoře, zajdu pro ni,” obrátila jsem se ke schodišti. Ale než jsem stačila udělat jediný krok, na schodech se objevila její vysoká hubená postava.

,,Pam, tak ty už jsi tady!” usmála se zářivě na kamarádku. ,,Už jsem hotová. Ach, kam jen jsem dala kufr?”

,,Odnesu ti ho, mami,” nabídla se Evelyn, která se v tu chvíli ukázala za ní. ,,Až do auta,” dodala už o dost otráveněji, když viděla počasí panující za zdmi našeho domku.

,,Moc děkuju, zlatíčko,” přejela jí jemně prsty po tváři. Potom se znovu obrátila k ženě čekající před vchodem. ,,Ty jsi tady! Musím ti vyprávět, jak…”

,,To počká do auta, Carrie,” zarazila ji mírným hlasem Pam. ,,Teď se rozluč s holkama.”

,,No jistě,” přikývla horlivě mamka. ,,Kde je Claire, Evelyn?”

,,Jdu pro ni,” vyběhla brunetka do schodů. Za chviličku se vrátila i se svým blonďatým dvojčetem.

Mamka nás všechny tři objala, zašeptala nám do uší slůvka na rozloučenou a téměř zoufale nás prosila: ,,Nenechte ji znovu zmizet, nenechte! Dejte na ni pozor! Znamená toho tolik… Znamená všechno… Smysl žití… Střežte křišťálovou kouli!”

Když pronesla poslední větu tím naléhavým hlasem, vyměnila jsem si s Evelyn napůl zděšený, napůl šokovaný pohled s příměsí zoufalství. Ach mami… Vrať se nám v pořádku, prosím!

,,Neboj se, mami,” usmála se na ni Claire. ,,Až se vrátíš, bude tady.”

,,Věřím vám,” vydechla. ,,Já… věřím tomu… Tomu všemu…”

Všemu? Co tím myslíš, mami, všemu? chtělo se mi se zeptat, ale mlčela jsem. Jenom bych ji rozrušila a zdržela.

,,Tak pojď,” vzala ji Pamela za ruku. ,,Musíme jet, jestli chceme stihnout dojet ještě dneska do prvního hotelu.”

,,Kam?” chtěla vědět mamka. Do hlasu se jí promítla zvědavost a nadšení.

,,Uvidíš,” otevřela její kamarádka dveře a roztáhla nad nimi oběma deštník. ,,Ale bude se ti tam zaručeně líbit. Slibuju.”

Jemně se usmívající silueta mojí maminky vyšla ven ze dveří, následovaná Evelyn s kufrem. V temném šeru a za závojem dešťových kapek se mi všechny téměř hned ztratily. Zmizely za bouřlivým oparem, rozplynuly se jako duchové.

Za malou chviličku se moje sestra vrátila dovnitř, celá zmoklá. O pár vteřin později k nám dolehl zvuk startujícího motoru a vzápětí se rozzářila dvě automobilová světla. A pak se začala vzdalovat, mizet a ztrácet. O minutu později už byla pryč.

,,Tak,” hlesla Claire, ,,jsme tu zůstaly samy.”

,,Jo,” přikývlo její dvojče, ale už o poznání nadšeněji. Zatímco blondýnka se strachovala, jak to tu zvládneme, hnědovláska vedle ní se těšila na prázdný dům. Bezpochyby už si stihla naplánovat alespoň tři přespávačky a probdělé noci, které za ten týden absolvuje.