The Voice In My Head

#2

Pohled Štěpána

Po Davidově "návštěvě" mě znovu zamknul v té místnosti. Po asi půl hodině se vrátil s kusem chleba a sklenicí vody.
Hmm jak velkorysé 
Sednul si ke mě na postel a jídlo položil na skříň:
"Víš Štěpáne, dneska to nebylo tak hrozný a vzhledem k tomu že musím odjet tak jsem se rozhodl nechat ti na těch pár dní co budu pryč odemčený dveře od pokoje."
YES šance na útěk!
"Ale ješte předtím než se začneš radovat že můžeš zdrhnout tak tě chci upozornit že dveře jsou ocelový a okna mají na sobě mříže takže není možnost že by ses dostal ven. A jestli na těch dveřích nebo na těch oknech najdu jedinou stopu po útěku tak tě čeká takovej trest že si z toho dva tejdny nesedneš" usmál se. Takový ten vysměvný, provokativn usměv, po kterém bych ho nejradši zabil. A on si pak jenom odešel.

To je takový hovado, dá mi takovou "naději" a potom mi řekne že to vlastně nepůjde.
Ale já se odsud prostě dostanu i kdyby to byla ta poslední věc co udělám.

Pohled Pavla

Přišel jsem domů a chtěl jsem jít do svého pokoje, když najednou se předemnou vynoří matka s naštvaným výrazem a dopisem v ruce:
"Co to je?" zeptal jsem se a ukázal na obálku
"Ty se ještě ptáš?!"vyštěkla po mě naštvaně.
"Tohle je prosím pěkně dopis ze školy" řekla už mírněji.
"A co je v něm?"matka mi podala dopis a já začal číst.

Vážená paní Mikešová. Chceme vám oznámit že váš syn Pavel Mikeš je podezřelí z poškození sochy před budovou školy. Toto podezření nám předal Kryštof Kustka, spolužák vašeho syna. Pokud se toto obvinění prokáže budete muset zaplatit náhradu v podobě 30 000 kč.
                                  Podpis ředitele.

"No tak co mi k tomu řekneš?!" řekla, znovu naštvaně.
"To si ze mě musej dělat srandu. Mami přísahám že jsem to neudělal. Vždyť tomu sama nevěříš. A proč bych to vůbec dělal?" odpověděl jsem.
"No to já nevim ale proč by tě jinak ten kluk nahlašoval?"

Kryštof... Byl to kluk který se mi líbil. Byli jsme kamarádi ale já si myslel že by jsme mohli být něco víc. Myslel jsem si že jsem jeho orientaci odhadl dobře...no mílil jsem se.
Jednou jsem mu řekl co k němu vážně cítím a on se mi vysmál do obličeje nazval mě "skurvenou buznou" a druhý den o tom že jsem gay věděla celá škola. Je to sice už rok ale pořád jsem si nezvykl na ty pohledy, kterýma na mně všichni koukají. 

"Mami ten kluk mě nesnáší a snaží se mi co nejvíc uškodit. Proto mě nahlásil." další otázka mi byla předem jasná.
"A proč by tě nesnášel?"
"Neřeš to, prostě to tak je."
"Dobře pokusím se ti věřit, nemysli si ale že se z toho takhle vykroutíš, zítra pujdeme do školy a nějak to vyřešíme."
Řekl jsem jen tiché 'dobře' a odebral se do svého pokoje.

Jen co jsem zalezl do pokoje, znovu jsem slyšel ten hlas...
Ale já se odsud prostě dostanu i kdyby to byla ta poslední věc kterou udělám
"Ještě ty začínej!" řekl jsem si pro sebe.
Ale pak jsem začal přemýšlet o tom co ten hlas říká. Proč bych se měl od někud dostávat? A proč by to měla bejt poslední věc co udělám? Jako myslí z tohohle problému co mám ve škole? Z toho se mám dostat?

Začínal jsem v tom mít vážně zmatek, ale svedl jsem to na to že moje podvědomí jenom zveličuje ty problémy které mám. Asi to byla blbost ale potřeboval jsem sám sebe něčím takovým oblbnout abych na to nemyslel.

Začal jsem přemýšlet nad tím jak se vykroutit z toho problému ve škole. Protože naše rodina vážně neměla na to platit 30 000 jen tak na nějakou sochu ve škole.
Jelikož mě ve škole všichni nesnášeli tak klidně mohli Kryštofovi dosvědčit že mě tam taky viděli. A pak mě to napadlo...kamery. Jsou po celém areálu školy. Tak doufám že jsou i u té sochy.

666 slov...
Já: Prosím, kde mám svojí bibli a svěcenou vodu?