Jsou to jenom čísla

1.

,,Ahoj, jsem Ema a.. Je mi jedenáct let. Společně se sestrou jsme dle soudního rozkazu ve společné péči babičky a dědečka.. Ráda kreslím, poslouchám hudbu a zpívám. Nemám ráda hluk a moc lidí v jedné místnosti. A.. Um.. Bojím se výšek." řekla jsem a pousmála se na třídu předemnou. ,,Dobře Emo,posaď se, děkujeme." dořekla učitelka a dál vysvětlovala látku. Posadila jsem se a rozhlížela se po třídě. Nikdo hezkej, nikdo hnusnej, všichni normální, všichni dětinský... Všichni jiní. Tak tady mít kamarády asi nebudu..

***

Následujících pět hodin se nestalo nic zajímavýho a už teď vím, že všechny děti ve třídě mít v oblibě nebudu.. Bože jsou tak zaostalý... O přestávce jsem prošla kolem mých dvou spolužaček Wendy a Terky. Z jejich rozhovoru jsem slyšela jak se baví o videu. Něco ve smyslu: "Jé viděla jsi to nový video?" no, já se na to podívala a zjistila, že je to tři roky starý. Dál už jsem neposlouchala.. Radši. 

***

Konečně jdeme na oběd a já automaticky vím, že chci sedět sama. Jídelna byla zaplněná i dětmi z nížších i vyšších tříd. Když jsem se rozhlížela po stole, ke kterému bych si sedla, všichni spolužáci ze třídy na mně mávali. No já si vybrala stůl někde vzadu.. Byla jsem tam sama a nikdo si nehrál, že je pero letadýlko a i don't know co všechno.. Ne, ne, ne, ne..! Jídelna je zaplněná a já jediná tu mám volné tři místa... No super, dobrý no.. Vy to asi nechápete, ale právě ke mě jde nějakej osmák a osmačka a... Uh.. Ne nic, bude to fajn, jen si přisednou.. ,,Čau, můžeme si přisednout?.." Ne, ne, ne. ,,jasně" usmála jsem se.. Bože proč jasně? Proč ne třeba... NE.  Po dobu oběda jsem byla strašně napjatá a nervózní... Nevím ani proč, ale asi mám strach, že se mně na něco zaptají.. Zvedla jsem se a odnesla talíř a rychle se odebrala z jídelny do šatny. V šatně mě všichni zdravili, při tom já jsem ani nevěděla jak se všichni jmenujou.. ,,Ahoj, jsem Victor." usmál se na mě hnědovlasý kluk. ,,Ema.." pousmála jsem se a šla si pro mikinu.  Komu to nedošlo, my jsme se sem teprve v sobotu přistěhovali. Starý dům se mi opustit nechtělo, ale už byl čas na změnu. Pořád si myslíte, že se jako patnácti-letá nechovám? Teprve se rozkoukávám. Všechny moje narážky, pozdravy, poznámky (k tomu co někdo řekne),  a podobně, jsem pochytila od mé sestry Lucky.  A taky z internetu.. Její Rip, pecička, aha dobrý no.., to víš, že jo... se teď stalo i mojím.. Nechápete v jakých situacích takhle mluvím? Třeba - ,,A já si tam udělám vlastní dům na stromě!" ,,To víš, že joo..." všechno je to myšlené jako ironie. Časem to pochopíte..

***

Přišla jsem domů a první, co jsem ucítila, byla vůně čokolády.. Počkat.. To nebude jen čokoláda. Vešla jsem do kuchyně a na stole byly sušenky. ,,Omg, sušenky!" zakřičela jsem přes kuchyni a už si jednu cpala do pusy. ,,Ahoj Emičko, jak bylo ve škole?" usmála se na mě babička vcházející do kuchyně. ,,Dobře" řekla jsem s plnou pusou sušenek. Babička mi dovolila si jich pár vzít a já se s nima ládovala už na schodech. Cestou do pokoje jsem potkala Lucku, která už mně zdravila. ,,Čau Emáči!" řekla a vzala mi jednu sušenku z ruky. To jsem brala jako samozřejmnost. ,,Čau Lucy, nejsi tu nějak brzo?" ,,Ne ne, v pondělí máme taky šest hodin.." řekla uprostřed její cesty na záchod. Přišla jsem do pokoje a hned mně napadlo, že bych si asi mohla ustlat... Mhhhh.. Babička nesnáší, když je v domě nepořádek, ale já jsem strašně líná. Budiž po půl hodině stlaní jedné postele, jsem zjistila, že se při stlaní postele, zpotím víc než v těláku. Wtf..

***

Ale jako nejsem tlustá [Ego up ↑] že bych se hned potila. Jsem tak akorát.. Řekla bych.. Vážím asi tak 38 možná 40 kilo, takže určitě nejsem tlustá a ani zase moc hubená. Ale všichni mají na moji postavu narážky..