FREE KILLER - TROUBLE

KAPITOLA 1.

(Kořist)

Bylo pondělí. A i když jsem si nikdy nestěžovala na ranní vstávání do školy, dnes se ve mně ozvala zvláštní prázdnota. Něco ve mně chtělo být mezi lidmi, mezi smíchem, povyky na chodbách, obyčejností.

Jenže obyčejný život už jsem dávno ztratila.

Dnes se měl podepsat prodej starého domu a do konce týdne jsme se stěhovali. Já, Alex a Daniel — moje nová rodina. Vybrali jsme si nádherný starý dům, pět pokojů, tři koupelny, velká okna, světlo, prostor. Jeden z pokojů měl koupelnu přímo uvnitř, a to byla jasná volba — zabaveno.

Každý jsme si zařídili svůj prostor podle sebe.
Můj pokoj byl bílo-černý, čistý a jednoduchý, se zbroušenými bílými parketami a černými detaily. Chvíli jsem se dívala kolem a uvědomovala si, že tohle je poprvé, co si vytvářím domov přesně podle sebe.

Alex si udělal pokoj jako temnou jeskyni — tmavě modrá, černý nábytek, světélkující nálepky na stěnách. Jaký chaos. Jak on.
Daniel? Ten zvolil kombinaci červené a bílé, výraznou, kontrastní, energickou. Nábytek černý. Překvapivě to k němu sedělo.

Koupelny vypadaly jako z katalogu — velká rohová vana, obrovská zrcadla, měkké koberce, luxusní doplňky. Kuchyň byla maličká, ale útulná. Na parapet jsme dali květiny a společné fotky, které jsme pořizovali během stěhování.

Obývací pokoj jsem nechala klukům. A samozřejmě...
Změnili ho v malé herní království. Plasmová televize přes půl stěny, obří pohovka, cihlové zdi, počítačový stůl, knihovna. Překvapivě to nevypadalo tak špatně — vlastně to bylo hezké, útulné a... naše.

Po několika hodinách úprav jsme se domluvili, že půjdeme nakoupit základní potraviny. Jenže jakmile jsem kluky vyzvala k akci, oba byli mrtví. Takže? Samozřejmě. Jdu sama.

Seběhla jsem schody, vyšla do večerního ruchu a vydala se s malým papírkem, na kterém byla adresa obchodu. Ve městě jsem se pořád ztrácela, takže papírek byl jistota. Ulice žila — hlasy, hudba, smích, šepot. Podél zdí postávali mexičané a černoši, někteří se bavili, někteří jen sledovali kolemjdoucí. Z těch pohledů jsem neměla dobrý pocit, a tak jsem to vzala oklikou.

Zahnula jsem dolů, do menší ulice — a až když jsem došla na konec, uvědomila jsem si, že je slepá.

„Do háje..." sykla jsem a otočila se.

A tehdy jsem je uviděla.

Skupina kluků, zhruba v mém věku.
Zbraně v rukou. Tyče, baseballová pálka, nůž, dokonce jsem zahlédla i pistoli.

A já bez zbraně.
Skvělé, Veroniko. Opravdu skvělé.

Přibližovali se a smáli se.
Když se dostali blíž a já jim uviděla do tváře... zamrkala jsem.

Znala jsem je.

„Hej, Viktore, to je Veronika!" zakřičel jeden.

Viktor — plešatý, svalnatý rus — ke mně přistoupil, zamžoural a pak se rozesmál.

„Ty vole! Nazdar, Vero!" chytil mě kolem ramen a objal mě tak, že mi skoro vyrazil dech. Druhý se přidal.

„Promiň, fakt jsme nevěděli, že jsi to ty," omlouval se jeden s provinilým úsměvem.

„Co tu děláš?" zeptala jsem se, když jsme vycházeli ze slepé ulice.

„Brácha se zadlužil," pokrčil rameny Viktor. „Když ho oddělali, dluhy spadly na nás. Naši to nezvládli a... no. Snažím se přežít. Jako každej tady."

Přikývla jsem. Ta bolest mi byla až děsivě známá.

„A ty?"
„Přestěhovala jsem se sem," zamumlala jsem.

Chvíli mě jen sledoval.
Věděl, že je něco špatně.

„Pojď," ukázal na ostatní. „Seznámím tě."

A začal ukazovat na jednotlivé členy skupiny.

„Tady J., vedle něj jeho brácha Tommy. To je Hank, Joe, Bob a Karin. Mě a Morise znáš."

Podala jsem si s každým ruku.
Každý z nich měl za sebou peklo.
A každý z nich měl v očích stejný typ unaveného pohledu. Pohledu člověka, který už viděl víc, než měl.

„Vadí ti doprovod?" zeptal se Viktor.
„Aspoň ti pomůžeme."

„Ne," zavrtěla jsem hlavou. „Nevadí."

Po cestě jsme si povídali — o městě, o osudech, o tom, jak přežít v ulicích, kde noc neodpouští chyby. A když jsme došli k domu, zastavili se.

„Díky," usmála jsem se na ně. „A... přijďte zítra na oběd."

Všichni se usmáli.
„Přijdeme," kývl Viktor.

A když odešli, uvědomila jsem si, že se mi poprvé od dlouhé doby nežije tak těžce.

Nový domov.
Noví přátelé.
Nový začátek.