We Are Tottenham

Fiona

23

Další ráno, jedno z mnoha, jedno z nekonečného shluku šedi a nudy. Každé ráno vstávám v sedm třicet. Je jedno jestli je neděle nebo úterý, vždy v sedm třicet. Brzké vstávání mi nevadí, nemám přátele, se kterými bych chodila večer po barech. Z domu odcházím v osm dvacet. Přesně. Pracuji každý den. Snažím se totiž vydělat peníze na letenky do České Republiky. Narodila jsem se tam, nebylo to v plánu, ale otec s matkou odjeli na rok do Prahy, kde mě také počali a následně porodili. Má matka se v mých dvou letech opila a nabourala společně s tátou, který byl pro změnu zhulený. Oba zemřeli. Starala se o mě babička, jenže ta před půl rokem zemřela a mě nezbylo skoro nic. 

Pracuji jako průvodkyně Londýnem. Práce je blbě placená, ale nic lepšího jsem nesehnala. Po sprše se ještě oholím, trošičku se namaluji, delší rudé mikádo rozčešu, natáhnu na sebe černé džíny, chundelatý šedý svetr, teplé ponožky a pohodlné boty, dnes bych měla mít celodenní skupinu a na půlku března byla pořádná kosa. V předsíni na sebe dám ještě světle šedý kabát a odcházím. Bydlím v Noel Park, což je část severního Londýna, která je podle mě ta nejkrásnější, vyrůstat tady s babičkou bylo doslova požehnání.

Nastupuji na metro a s několika přestupy, po několika minutách se konečně dostávám k mému cíli, Starbucks v Pinneru. Jako každé ráno si objednám Chai latté. Znám sice lepší kavárnu na tuhle specialitku, ale ráno nemám moc času, takže tohle je nejlepší řešení. Kávu si ze srandy objednávám na jiná jména. Dneska to je Fiona. Čekám ve frontě než mi kávu udělají. Během nekonečného čekání si opakuji dnešní trasu.

"Chai Tea Latté." řekne znuděná prodavačka.

Natahuji se pro něj, když mi ho vezme blonďák, který stál za mnou. 

"Hej, stála jsem ve frontě před tebou, navíc na kelímku je mé jméno, takže mi to hezky vrať šamponku." docela neurvale spustím. Nějaký brunet, se kterým tu očividně byl, a který vypadla jako Tomlinson z 1D se začal nekontrolovatelně smát.

"Copak tu je směšného?" obořila jsem se na pop idola všech dívek. Ten okamžitě zmlkl a zrudl jako rajče.

"Moc se omlouvám, já nechtěl," blonďák se podíval na kelímek, "Fiono, je mi to moc líto, já ti to nechtěl vzít." omlouval se.

"Na tohle opravdu nemám čas." zamrmlala jsem, vzala jsem mu z ruky kelímek a vyšla jsem. Raději jsem se ani neotáčela a vyšla k centrále společnosti, ve které pracuji. Tahle ranní eskapáda mě obrala o pět minut času, což je pro mě dost, všechno mám naplánované na minuty. 

Do kanceláře jsem běžela. Nerada chodím pozdě. Rychle jsem si vzala podklady a letěla jsem na první meeting point, kde na mě čekala skupina školáčků z Walesu. Byla jsem zvyklá na důchodce z USA, ale co už. 

+++++++++++++++++++++++++

Tahle skupina byla ta nejlepší ze všech, které jsem za celé dva roky měla, ke všemu se ptali, na některé otázky jsem ani neměla odpověď. Milovala jsem je. Byli tak super, že jsem i zapomněla na ráno.

Odpoledne jsem skončila až okolo šesté. Ještě před večerní vanou jsem se rozhodla jít na další Chai. Metrem jsem dojela na White Hart Lane, zahučela jsem do mé nejoblíbenější kavárny na světě. Objednala jsem si a posadila se na místo v rohu. Otevřela jsem Shakespearovy Sonety, které jsem měla zrovna rozečtené a čekala jsem na kávu. 

 "Ahoj." vzhlédla jsem od knihy, seděl přede mnou ten blonďák.

"Kde máš Tomlinsona? Odjel na turné?" najednou mě přešla chuť na kávu.

"Myslíš Harryho? Moc se za něj omlouvám, on je ještě děcko, třeba z toho vyroste. Moc rád bych se ještě omluvil Fiono." hodil úsměv, ze kterého by spousta holek tekla. Já ale ne, tohle na mě neplatí.

"Nejmenuju se Fiona a abys..."

"Panebože, mohl bych se s vámi vyfotit pane Eriksene?" zastavil mě uprostřed věty mladá brunetka, která tu zřejmě obsluhovala, mé latté mi skoro hodila a už vytahovala telefon.

Tak tady sedět nebudu! Zvedla jsem se, oblekla si kabát a vyšla z obchodu.

"Fiono počkej!" volal za mnou ten kluk. Dělala jsem, že neslyším a pokračovala jsem v cestě. Po sto metrech mě však dohnal. Chytil mě za rameno a otočil mě dost nevybíravým způsobem.

"Hele pusť mě, já nejsem povinna poslouchat tvé omluvy, když nechci. Tak už mě sakra pusť."

"Ne, nepustím. Aspoň dokud se ti pořádně neomluvím, Fiono. Mě je to opravdu líto, ale protože ty máš špatný den, tak ho nemusíš kazit ostatním a tvářit se jako kyselá prdel."

"Dobře, omluva přijata. Jo a nejmenuju se Fiona." odpověděla jsem a odešla, tentokrát už se mě nesnažil zastavit. 

23