Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
Tak tohle jsem já. Emily Williemsová. Je mi 16. Jak už jste si asi všimli, nosím brýle. Mám hnědé vlasy a modro zelené oči. Jsem ta poslušná holka co má ve škole samý jedničky a není něják výrazná. Ve třídě se se mnou nikdo nebaví a já nemám žádný přátelé. Teda až na moji o rok mladší sousedku, která se sem před asi pěti lety přestěhovala. Jmenuje se Lara. Je moc hezká a taky nosí brýle. Abych byla upřímná zatím jsem neměla ani jednoho kluka a ve třídě si mě zatím žádný ani nevšiml.
No ale už dost kecání, musím se připravit na hodinu španělštiny. „Takže žáci, dnes si napíšeme testík. Emily rozdej prosím tě papíry" řekla učitelka se vstupem do třídy. „Jistě" odpověděla jsem a poslušně jsem přiběhla pro papíry. Mezitím se ze vsěch stran ozývalo vzdychání a přemlouvání učitelky, že test psát nechtějí. Já jsem mezitím obcházela třídu a rozdávala jsem papíry. Každý mě buď propaloval pohledem nebo si mě ani nevšiml. Trochu mě to mrzí, že nemám kamarádky, ale zvykla jsem si.
Test jsem napsala jako vždy na jedničku a mohla jsem jít na další hodinu. Teď máme matiku. Miluju matiku. Bylo to vpohodě a já jsem šla ke skříňce abych si vzala věci a mohla jít domů. Když jsem se snažila projít mezi studenty moc to nešlo. Jako vždy do mě všichni naráželi.
Konečně. Protlačila jsem se tím davem a mohla jsem jít domů. „Jsem doma!" zařvala jsem přes celý barák. „Ahoj zlatíčko!" Zařvala máma nazpět a vylezla ze své pracovny. Ano, máma pracuje doma. „Jak to šlo ve škole?" zeptala se jako každý den a já odpověděla to co vždy. „Dobrý, jedničky, bylo to vpohodě"
Odešla jsem do svého pokoje a udělala jsem si věci do školy. Sedla jsem k počítači a pustila si písničky. Tesala jsem zrovna na písničku NO od Megan Trainor a v tom mi cinkl mobil. Zpráva od Lara. Můžu přijít? Hned jsem naťukala, že Jo a asi po minutě zazvonil dole zvonek. Šla jsem otevřít. „Ahoj El" (Proč El? Je to jako písmeno L, chápete žejo) pozdravila jsem. „Ahoj Em" oplatila mi pozdrav. Šli jsme ke mě do pokoje a kecaly jsme spolu asi dvě hodiny. Vlastně ani nevím o čem. Pak jsme se rozloučily a El šla domů.
Po zbytek dne jsem se jen nudila a tak jsem se dohodla si jít zaběhat. Nedělám sice žádný sport, ale občas chodím běhat, takže jsem ve formě. Vzala jsem si mobil a sluchátka. Pustila jsem hudbu a ve sportovní podprsence a legýnách jsem vyšla z domu.
Něják jsem se zaposlouchala do písničky a zavřela jsem oči, bězěla jsem a neuvědomila jsem si, že jsou kolem lidi. Najednou jsem do někoho vrazila a spadla jsem na zem. „Ty vole co děláš!" vykřikl kdosi. Podle hlasu jsem poznala, že je to Patric. Kluk ze třídy. „Já...Já promiň neviděla jsem tě." Až teď se na mě podíval a zasmál se. „Co ty tady děláš?!" Zeptal se se smíchem. „Běhám, vadí ti to snad?" Týjo tak tohle jsem nečekala, že to řeknu. „No když se tu producíruješ v podprdě a narážíš do lidí" zase se smál. Pořád jsem ležela na zemi. Pokusila jsem se zvednout, ale nešlo to. Strašně mě bolel kotník. Najednou mi před obličej vrazila ruka. Byla Patrica. Koukla jsem tázavě na něj a on mě pobídl, abych se ho chytla. Váhala jsem, ale udělala jsem to. Pomohl mi na nohy, ale mě se hned levá podlomila. Byl to ten kotník co mě tak bolel. „Jsi vpohodě?" Otázal se Patric. „Já...no nemůžu asi chodit, bolí mě kotník" vykoktala jsem ze sebe. Byla jsem pořád rozrušená, že mi vůbec pomohl vstát.
Najednou mě chytil a vyzdvihl si mě do náruče. Byla jsem strašně zaražená. „Kde bydlíš?" „Bu..budu...budu tě navigovat" zase jsem koktala. Ukázala jsem mu směr kudy má jít. „Ty koktáš pořád nebo jenom teď?" Zasmál se. „Ehm...nikdo si mě nevšímá a ty mě teď neseš v náruči domů. Tak jak nemám koktat?" Už jsem mu normálně odpověděla. On něják zvlášť nezareagoval a jen mě nesl dál.
Najednou začalo strašně pršet. Byla jsem jen v podprsence a legýnách a tak mi byla hrozná zima. Patric si toho asi všiml a tak mi dal svůj svetr. Byl mi strašně velký, ale příjemný.
Došli jsme ke dveřím našeho domu. Byli jsme zmrzlí a promoklí. Patric mě opatrně postavil na nohy a přidržoval mě. V dešti jsem se ho zeptala „Proč si tohle vlastně udělal?" „Tohle bych udělal pro každou" odpověděl a odešel já jsem zazvonila a přišel mi otevřít táta. „Kde jsi byla zlato, vždyť si celá zmoklá a co to máš na sobě?" Vychrlil na mě otázky a já se u té poslední zarazila. Koukal jsem na sebe a došlo mi to. Nevrátila jsem mu svetr. Rychle jsem se otočila a zavolal na Patrica. Ten už byl ale dávno pryč.
Dokulhala jsem se dovnitř a táta na mě zase spustil spoustu otázek. Vše jsem mu pověděla a pak jsem se dokulhala do svěho pokoje. Sundal jsem ze sebe mokré oblečení a Patricův svetr jsem dala na topení aby uschnul. Pak jsem se jen osprchovala a šla jsem si lehnout.
Tak jak se vám líbila moje první kapitola téhle nové knížky?
Budu se snažit vydávat často, ale píšu i druhou knížku takže nevím jak budu vydávat.
