Strážkyně světla

Kapitola 2

Jdu ztichlou ulicí. Hledám. Hledám. Proč tu nejsou žádní lidé? Proč tu není ona? Moje nejlepší kamarádka. Proč se na mě vykašlala?

Už nejdu. Běžím. Hledám a hledám. Teď nehledám jen ji, ale kohokoliv, jakoukoli živou bytost. Nikdo tu však není. Kam se všichni poděli?

Kam se ona poděla?

Najednou spatřím světlo. Krvavě rudé, sice slabé, ale drsné a nepříjemné světlo. 

Váhám. Pak udělám krok k němu a světlo se také pohne.

Ale není to ona. Není to ani žádný jiný člověk.

Zpoza domu vykročí obrovská, krutě vyhlížející lvice, která slabě září. Proč má tak krvavě rudou srst?

Lvice se tiše plíží směrem ke mně a já někde uvnitř vím, že tohle není jen tak ledajaká lvice, že je to něco jiného, něco mnohem silnějšího a temnějšího...

"Alice..." promluví tiše. "Alice..."

Chci utíkat, ale nemohu se hnout. Stojím a zírám na lvici, která ke mně tiše promlouvá.

"Alice... Opustila tě, copak to nevidíš? Odkopla tě. Nezajímáš ji... Zlobíš se?"

"Ne," odpovím rázně, i když si svou odpovědí vůbec nejsem jistá.

"Ne? Opravdu ne? Máš na to plné právo... Takhle zle tě podvést. Měla bys zuřit..."

"Vždyť neudělala nic tak špatného!" snažím se bránit tomu krutému hlasu, který se mi vemlouvá, zarývá se mi pod kůži jako nemoc, které se nedá zbavit.

"Zatím ne, ale musí ti být jasné, že tímhle to neskončilo, že? Ty jeden hlupáčku. Zostudí tě. Zesměšní. Teprve to začíná. Nebuď tak mírná, když víš, jak ti to může uškodit... Ona není dobrá, Alice... Skonči to dřív, než bude pozdě... Oddej se té zlosti, kterou se snažíš popírat."

"Ne!" vykřiknu. "Ne! Přestaň mě ovládat!"

"Ale Alice..."

"Ne!" zaječím a propadnu se do temnoty.

S trhnutím jsem otevřela oči.

Seděla jsem ve svém pokoji na své rozkopané a rozházené posteli a přemýšlela nad svým šíleným snem.

Z nějakého důvodu jsem si prostě nemohla vzpomenout, co přesně se v tom snu odehrávalo. Jediné, co mi ulpělo v paměti, byla nekonečná nenávist a zlost, která mi ještě teď prostupovala celým tělem a otupovala všechny smysly.

Nervózně jsem se zavrtěla, sebrala polštář ze země a znovu padla nazad do postele. Kolik je? Dvě ráno? No super, zítra - pardon, dneska - jdu po namáhavém víkendu do školy, kde mě toho ještě hodně čeká (ano, záhada s Amandou stále nevyřešena), a ani vyspat se mě to nenechá.

Ať už je to to cokoliv.

O Amandě jsem stále nic nevěděla. Každou volnou chvíli svého vyčerpávajícího víkendu jsem strávila hledáním mobilu, ale jako by se po něm slehla zem. Mamka i s naším notebookem zmizela v lázních a taťka neměl Amandino číslo. A, samozřejmě, já jsem ho zpaměti neznala.

S povzdechem jsem zavřela oči, i když mi bylo jasné, že jen tak neusnu. Kéž bych tak byla jako moje mladší ségra Julča. Ta usnula kdykoli a kdekoli během dvou tří minut.