Nedívej se jim do očí...

Úvod

Běžím lesem, srdce mi tepe jako o závod, bodavá bolest v zádech se rozšiřuje do celého těla. Tvář mi krvácí, od těch ran. Stále slyším lovce za sebou. Musím, musím jim utéct. Nikdy bych si nepomyslela, že ta bytost... Ta bytost je někdo, na kom mi moc záleží a co hůř! Je to má rodina! Ale všechno už mi zapadá jako skládačka. Ty jejich noční výlety, i ten podpis.... Pravda je krutá a hořká. Věděla jsem, že jsem jiná, ale takhle?? Pomalu zastavuji, protože ta bolest se nedá vydržet. Zatnu zuby a stisknu si jednu z ran na mém těle.

,, Támhle je! Zab te ji!" Slyším hlas jednoho z lovců. Rukami si stlačím ránu a utíkám hlouběji do lesa. Ti lovci jsou mi ale stále v patách, a já... Já pomalu umírám. Cítím to. Zpomaluji a snažím se popadnout dech, ale hned musím utíkat dál. Oči si už dávno zvykly na tmu, ale obraz před očima se mi začíná ztrácet. Začínám omdlévat, srdce jako kdyby mi mělo vyskočit z hrudi a hlava jako kdyby mi měla každou chvíli prasknout. Věděla jsem, že takhle je nikdy neztratím. Zatla jsem zuby a snažila se probudit oheň v mém srdci. Cítila jsem jak se síla probouzí a dřív než jsem čekala se dostavila bolest. Bolest jako kdyby mi strhávali kůži zaživa. Nemohla jsem zastavit a pokoušela se utíkat dál. Bolest rostla a já jsem nedokázala potlačit výkřik. Výkřik se nesl přes celý les jako mor. Stiskla jsem víčka k sobě a doufala, že ta bolest zmizí, ale ona ještě víc rostla. Bála jsem se otevřít oči, ale neviděla jsem, kam běžím. Pomalu jsem otevřela víčka a viděla... Jinak.

Všechno bylo víc zářivější jako, kdyby byl den a mohla jsem se zaměřit na cokoliv. Ucítila jsem naráz tolik pachů, až jsem málem spadla. Teprve teď jsem si uvědomila, že jsem to dokázala, a že běžím po čtyrech!! Mé nové já se mi začalo líbit čím dál víc. Uslyšela jsem hvizd a okolo hřbetu se mi otřel šíp. Zavrčela jsem a utekla hlouběji do lesů...