V zájmu života

Já

     Ach jo, už zase kouká z okna. Dělá to často, sedí a kouká. Nepřemýšlí, jen kouká. Za půl hodiny se vrátí její babička, říká jí ale jen babi. Najde ji, jak pořád sedí a kouká. V té chvíli si vzpomene i ona. Vzpomene si, jaké to bylo, když Klaudie přijela.

     Neměla s sebou nic. Na sobě velké tričko a vytahané legíny a na nohou tenisky. Přivezli ji z nemocnice. Byla učesaná, ale na sobě měla to pyžamo. Pyžamo, které pak spálila. Klaudie odpovídala jednoslovně, tvářila se zasněně a smutně a když se jí nikdo na nic neptal a nemusela odpovídat, mlčela. Neustále. Jedla, spala, všechno dělala jako vždycky, akorát u toho mlčela. Po té noci, kdy jí k babi přivezli, nešla do školy. Vyspala se, posnídaly s babičkou a ona se procházela po bytě. Proházela se a rukama se dotýkala různých věcí a mlčela. Její babička šla nakupovat, vždyť Klaudie neměla nic na sebe. Babi jí nejdřív sama koupila pár kousků a potom společně doplňovaly její šatník. Zařídily i Klaudiin pokoj, pak babi nakoupila tu spoustu polštářků na sedačku a plno rámečků. To je další věc, kterou má Klaudie moc ráda. Obrovské koláže zarámovaných obrázků, pohlednic, citátů. Ale pár rámečků nechala prázdných. A babi se neptala proč. Napadlo ji to, ale zatím se Klaudie nikdy nezeptala, jestli je to pravda. Ale je to pravda. Ty prázdné rámečky jsou za její rodiče, bratra a věci, které měla ráda. Věci a osoby, které už nikdy nebudou, protože žádný člověk není dvakrát. Za věci, které si nikdy nekoupí, protože by stejně nebyly úplně stejné. Ty prázdné rámečky byly i za pocity, za chvíle, které si pamatovala a které si zasloužily mít vzpomínkové místo.

   Klaudie na sebe svým mlčením strhávala všechnu bábinu pozornost. Babi se všemožně snažila, aby kolem sebe měla to, co má ráda. Starala se o ní, byla milá a pozorná, ale když byla sama, dovolila si dát průchod svému žalu. Ale jen na chvilku, vždyť za chvíli Klaudie... Ano, neustále se starala o ni. Ale o babi se nestaral nikdo. Byla sama, když byla šíleně nešťastná a zoufalá, byla sama, když byla unavená, byla sama, když začala vyčítat. Začala se ptát, jako to dělá snad každý, když se stane něco, co nechápe a je to najednou a on to nechce. Byla sama, když potřebovala utěšit a povzbudit a snad i vysvětlit. Ale pokaždé se vzchopila a šla dál. Vždyť ona musí podržet Klaudii.