Kapitola 1.

7K 397 15
                                    

"Ryu! Kde zase vězíš?!" Ozval se onen nepříjemný hlas, který mě vytrhl z nostalgie. Hřbetem ruky jsem si otřel jednu slzu, co mi skanula z levého oka a vyběhl jsem ze svého úkrytu. Pospíchal jsem. Věděl jsem, jak Kiba reaguje, když přijdu pozdě. Proběhl jsem chodbou a za cesty si svazoval dlouhé, blonďaté vlasy. Vím, že se k chlapci asi nehodí, ale Kiba to vyžadoval. Rád mě za ně tahal. A to při každé příležitosti. Stejně jako teď. Z ničeho nic ze dveří vylétne silná ruka a za dlouhý ohon mě chytí, až vyjeknu bolestí. Otočím se po svém majiteli. Za ta léta se hodně změnil. Na krátko ostříhané, tmavě hnědé vlasy mu trčely do všech stran. Ostře řezaný obličej jakoby ještě zdůrazňoval jeho přísnost a na mě shlížely jeho oříškově hnědé, zlostí naplněné oči. Lehce jsem se přikrčil. Což vlasně ani nebylo třeba. I tak jsem mu sahal s bídou po prsa. Měřil kolem 180 cm. A já? Pouhých 156 cm. K tomu ještě vyhublá postava. Opravdu kvůli jeho výchově vypadala skoro jako dívčí. Ještě kvůli oněm dlouhým vlasům. Se zděšením jsem na něj upřel své velké, pomněnkově modré oči. Pamatuji, jak mi maminka říkávala, že jsem díky nim okouzlující a jistě si najdu krásnou ženu. Kéž by měla pravdu. "A-ano pane?" Kuňknu a sklopím pohled. Kiba nemá rád, když se mu někdo dlouho dívá do očí. Aspoň teda ne nikdo, kdo je 'pod ním'. Lehce se ušklíbne a mé vlasy pustí. "Budeme mít návštěvu, přiletí královská letka. Chci, abys přichystal sedm nejlepších pokojů a připravil místo pro sedm draků." Poví, otočí se a odchází. "Zítra dorazí." Dodá pak ještě a zabouchne za sebou dveře. Já zůstanu stát jako opařený. Draci? Královská letka? Opravdu? Tělem mi proběhne vlna vzrušení. Miloval jsem draky. Navíc Kiba byl jezdec, stejně jako jeho otec. Jeho starší dva bratři to štěstí neměli.

Urychleně jsem se rozeběhl do dračích stájí, kde byli dva draci. Kaage, ten patřil Nejimu. Své jméno měl právem. Byl obrovský, šedý. Ale i přes to se ve vzduchu pohyboval neuvěřitelně rychle a opravdu byl jako stín. Pak zde byl o něco menší, bronzový Yuu. Ten patřil Kibovi. Oba draci byli mohutní, i když Kaage byl větší, díky svému stáří. Byli nádherně stavění. Šupiny se na slunci leskly a co teprve ta podívaná, když roztáhli křídla. Kaage na mě otočil mohutnou hlavu, jíž z hlavy vyrůstaly dva zahnuté rohy, když jsem přiběhl a z hrdla se mu vydralo nepříjemné zamručení. Oba draci měli stejnou povahu, jako jejich pánové. Přikrčil jsem se a zamumlal slova omluvy. Věděl jsem, že mi draci rozumí. Ale oni nevěděli, že i já rozumím jim. To bylo jen mé tajemství.

Dračí stáje byla spíše taková obří jeskyně, kde měl každý drak své místo. Zašel jsem hlouběji do jeskyně a prohlédl ji. Bylo zde místo pro 14 draků, tudíž sedm jich zde skvěle ubytujeme. Začal jsem s přípravami. I jeskyně se musela čistit, kvůli zatuchlině. Stěny zde často zvlhly. Všude jsem připravil velké množství speciální, jemné podestýlky, aby draci neleželi na chladné zemi. Ne že by pociťovali chlad, ale měli to raději. Dále jsem do každé místnosti dal spoustu ovoce a do temnějších částí syrové i pečené maso. Draci byli všežravci, i když maso měli raději. Přípravy mi zabraly zhruba tři hodiny a já byl úplně utahaný, když jsem skončil. Avšak na odpočinek nebyl čas. Musel jsem připravit pokoje. To bude těžší. Vběhl jsem zpět do rozlehlého domu a začal chystat první pokoj. Musel jsem omýt okna, podlahy a otřít nábytek. Pokoje nebyly používané opravdu dost dlouho. Služebná mi zde připravila čisté pokrývky, za což jsem jí byl vděčný. Se spokojeným pokýváním hlavy jsem ještě jednou zkontroloval pokoj. Byl velký, prostorný a nyní zářil čistotou. Na jedné straně byla tři obří okna, jimiž se dalo pohlédnout do našich krásných, rozlehlých zahrad. Pokoji dominovala obří postel, nyní se sytě rudou pokrývkou. Další pokoje jsem připravil obdobně. Dnes jsem stihl bohužel jen tři. Zbylé dodělám zítra, dnes mám ještě jistá zařizování.

Tiše, potajmu jsem vnikl do kuchyně, kde jsem ukořistil kus pečeného masa a vydal se ven. Musel jsem nakrmit svého jediného přítele. Plížil jsem se temnou zahradou, směrem k jezírku, kde můj přítel byl. Postavil jsem se na kraj jezera a schodil ze sebe veškeré oblečení. Tiše jsem zahvízdal. Zprvu se nic nedělo, ale poté se vprostřed jezera hladina zčeřila a vynořilo se překrásné, čistě bílé stvoření, které se rozplavalo směrem ke mně. Byl to vzdálený příbuzný draků, plemeno othas. V této době byli vzácní. Vylezl na břeh a plazil se ke mně. Sklonil jsem se k jeho hlavě a polaskal dva malé, zakrslé růžky. Othasové měli dlouhá, šupinatá těla. Žádné nohy, jen ostré výčnělky. Daly by se přirovnat k hadům, jen měli protáhlejší, dračí hlavu. Se smutkem v očích jsem se zahleděl na řetěz, co měl kolem krku. Ano, přesně tak. Tento othas byl vězeň Nejiho. Stejně jako já. "Ahoj, Nyoko, přinesl jsem ti něco dobrého." Zašeptám a podám své úžasné přítelkyni kus masa. "Ryu! Děkuji, dnes mě ještě nekrmili a v jezeře už skoro nic není." Ozve se mi v mysli mazlivý hlásek a Nyoko se do masa hltavě zakousne. Já se postavím, protáhnu a rozeběhnu se do teplé vody, kde začnu plavat. Ještě si rozpustím vlasy a pohodím hlavou. Překvapeně vyjeknu, když se mi nohy odlepí ode dna a já sjedu Nyoko na krk. Musím se tomu zasmát. "Ale noták, víš přece, že mě nesmíš tak děsit." Povím a obejmu jí kolem mohutného krku. "Připraven?" Zeptá se a já na souhlas přitakám. Ještě se stihnu nadechnout, ale to už se octneme pod hladinou. Chvíli čekám, ale pak se na sebe s Nyo napojíme a já vidím jejíma očima. Kdybych mohl, výsknu radostí. Ale nechci se utopit, tudíž si pouze užívám onen pohled. Před očima se mi míhá podvodní svět a já se konečně uvolním. Tyhle chvíle miluju. Ve vodě spolu blbneme další hodinku, než se rozloučíme a já se vydám zpět do domu. Jsem dost unaven, dnešek byl namáhající.

Dračí věkKde žijí příběhy. Začni objevovat