Ztracená Láska

Uzření pravdy

Ruku mi dej a věd mě po cestě,
lemované divy a zázraky.
Divíš se, proč nevěřím tvé větě
navždy a navěky.

Ukazuješ mi lilie a růže podél cesty,
západy a východy slunce.
Doufáš, že přehlédnu zahrady měnící se v temné lesy,
možná jednou pochopíš, že ne vše jsou rovnice a funkce.

Nutila jsi mě zalévat květiny,
ale trhala jsi jim květy a stonky.
Řveš zachraň mé rostliny,
vše je tvé, nám hrají na pohřbu zvonky.

Tvá slova nejsou náplast, ale meč.
Tvou zbraní je krása a lež.
Kam podělo se srdce, které znám.
Jistotu už ani v lásce nemám.

Les roste, houstne a sílí.
Sekám ti houštími stezku.
Ty ale utíkáš, láká tě jinde kvítí,
utíkáš za ním a modlíš se, aby nezmizelo rychlostí blesku.

Když se vrátíš, otřeš si o houští bláto z nohou,
chceš se vrátit zpět.
Nemohu nic udělat s tvou touhou,
pouze vzpomínat na první a poslední květ