U mně to začalo nejistotou v sobě a náladovostí, protože jsem dostávala od rodiny bídu, tedy tam docházelo i k domácímu násilí. Tlačila na mě škola a potom i "kamarádi". Sebeklam v hlavě mi nalhával, že to nic není. Říkával mi, že bude líp a doháněl mě k myšlenkám na drogy, a touha která se postupně zvětšovala prošla v impulzivnímu a ukvapenému jednání. Po aplikaci drog nastala paranoia, díky které jsem měla pocit, že na mě všichni kolem koukají skrz své prsty nebo si na mě ukazují. Měla jsem pocit, jakoby se o mně bavili a kdykoliv se někdo začal venku smát, měla jsem pocit, že to je kvůli mně.. To mě dovedlo k uzavření se do sebe, úzkostem a depresím. Nevěřila jsem nikomu a ničemu. Nemohla jsem vůbec spát, myšlenky na ostatní mě doháněli k šílenství. Pronásledovaly mě hlasy, které na mě křičely:
,,Jsi na nic,"
,,jsi špína,"
,,zbytečná nula."
A další návaly sebekritických slovních útoků.
Nespavost mě ruku v ruce zavedla k dezorientaci a halucinacím.
Kdo jsem?
Kde jsem?
Proč tu jsem?
Co tu dělám?
Hlas v hlavě si stále se mnou zahrával a říkal mi, že za všechno mohou druzí. Že ostatní mohou za to, jak se bojím lidí a jak se jich straním. Že to oni mohou za to, jak moc nenávidím svůj život. Z toho všeho vedla jedna velká nenávist vůči celému světu, z které jsem měla výčitky svědomí až sebevražedné myšlenky, na které jsem často myslela a i plánovala, ale vždy mě zastavil hlas sebeklamu, který mi říkal: ,,Bude líp" .
.................................................................. děkuji všem, co tu teď pro mě jsou.
