Autistic Youtuber

Kapitola 2 - Rádoby vtipy

Je opilej, ty chytráku.

Prosím, nechte mi mojí naivitu.

_____

,,Kterej klíč to je?" zeptala jsem se bezradně Karla, který se mi znovu začal jen smát. Seděl vedle vlastních vchodových dveří a upřeně mě sledoval, zatímco jsem se ve slabém světle pouliční lampy pokoušela najít ten správný klíč.

,,Karle! Doprdele už mi řekni, kterej klíč patří k těm pitomejm dveřím nebo tě tu necham a dělej si, co chceš. Mně je to jedno. Stejně se ke mně nechováš nikdy pěkně, tak proč bych se tu měla snažit?!" vykřikla jsem naprosto zbavená své trpělivosti.

,,Ale prosim tě. Dneska jsem se k tobě choval tak, jak jsi vždycky chtěla, ne?" zašeptal s lehkým náznakem smíchu v hlase a pomalu se zvedal ze země. Chytla jsem ho za obě předloktí a nepatrně mu pomáhala se postavit, aby nespadl zpátky na zem.

,,Nedělej si zas takový naděje," odfrkla jsem si ve snaze alespoň tónem svého hlasu popřít to, co právě řekl.

,,Vždyť jsi přece moje fanynka, ne? A to chtěj fanynky od svejch idolů. Nebo ještě něco víc?" šeptnul a namáčkl mě na část dveří, která nešla otevřít.

Naklonil se k mému obličeji a ruce si opřel vedle mé hlavy. Každou z jedné strany.

Hlasitě jsem polkla a zhluboka se nadechla. Naše hrudníky se s každým naším prudkým nádechem dotýkaly.
Kousla jsem se do rtu a pozorovala jeho tvář. Bylo až odporné jak moc bylo vidět, jak opilý byl.

Šel ještě blíž. Zatajila jsem dech.

,,Dobrý večer," zaslechla jsem vedle nás a nadskočila úlekem. Zatímco mně srdce vynechalo snad deset úderů, Karel se ode mě v klidu odtáhl a podnapile odpověděl pánovi, který právě vyšel z domu.

I přes můj šok jsem dveře stihla zachytit a vklouzla do tmavé chodby následována Kájou.

,,Tak. Teď mi řekni kolikátý je to patro," rozkázala jsem mu a očima zabloudila ke schodům.

,,Čtvrtý ze čtyř," odpověděl mi a hned se začal svému rádoby vtipu smát.

,,Pšt. Buď ticho a pojď prosim tě. Normální lidi chtěj spát," hlesla jsem potichu a začala vléct Karla do schodů.

Po naší nekonečné cestě doprovázené mým marným hledáním vypínačů a Karlovým smíchem jsme konečně dorazili před byt, kde mi Karel ochotně ukázal, kterým klíčem odemknu.

Vešli jsme do předsíně, kde jsem Karla posadila na botník, abych mu mohla sundat boty.

,,Kruci," zanadávala jsem si potichu, když se mi nedařilo mu rozvázat tkaničky.

Nebyl by to opilý Karel, kdyby se mi nezačal smát.

,,Pššt," zasyčela jsme a ve snaze ho utišit mu rukama překryla pusu.

,,Hej! Co je?" Otočila jsem hlavu a zamžourala do světla, které se v předsíni rozsvítilo.

,,Jo, brácha je tu. To jsem ti zapomněl říct," uchechtl se Karel, když jsem z jeho pusy sundala své ruce a co nejrychleji si stoupla.

,,Ehm..ahoj?" usmála jsem se nejistě a prohlížela si jeho tělo, které zakrývaly jen trenýrky. Byl svalnatý, jeho pekáč buchet mě hypnotizoval nejvíce. Nebyl vůbec jako Karel. Měl, jak už jsem řekla, svaly, světlejší vlasy, výraznější rty, když se na mě usmál, neměl ďolíčky, byl minimálně o pět centimetrů vyšší než Karel. Snad jediná věc na něm dokazovala, že jsou bratři, a to jeho oči. Byly dokonale modré.

,,Jo, ahoj. Jsem Matěj," pousmál se.

,,Já jsem Louisa. Chodím teď s Kájou do třídy a...potkala jsem ho v tomhle stavu, tak jsem ho přivedla."

,,Děkuju moc. Obvykle to dělá Martin, ale odjel dřív."

,,Tohle je normální?" vytřeštila jsem oči.

,,Docela jo. Vždyť víš, jsou to kluci," zasmál se a sundal Karlovi bundu. Aha, tak kluci.

,,Ahoj brácho!" vykřikl nadšeně Karel, když mu jeho bratr sundaval boty, které neuvěřitelným zázrakem rozvázal.

,,Nazdar. Vypadáš jako prase, víš to, že jo?"

Kája se jeho poznámce jen zasmál a vstal.

Usmál se na mě a chytl mě za ruku.

S červenými tvářemi jsem se podívala na Matěje a ztrapněně se na něj pokusila usmát, což ho rozesmálo.

,,To je v pohodě. Vím, že spolu nechodíte a že brácha dokáže být dost přítulnej, když je na šrot. Půjdem ho uložit, jo?"

Lehce jsem přikývla a následovala Matěje v závěsu za Kájou.

,,Zvládneš to?" zeptal se starostlivě Matěj, když už Karel seděl svlečený na posteli a zbývalo ho už jen přinutit, aby šel spát.

,,Jo, myslím, že jo."

,,Přespat můžeš v pokoji pro hosty, to je hned vedle."

,,Dobře, děkuju."

,,To já děkuju. Nevím, jak bych ho jinak po Pardubicích naháněl."

Zasmála jsem se a podívala se na Káju, který potichu poslouchal náš rozhovor.

,,No nic, tak já půjdu spát. Tak dobrou," usmál se na mě Matěj a odešel.

Zhluboka jsem se nadechla a podívala se na Karla. Usmíval se na mě.

,,Tak půjdeme spát, ano?" promluvila jsem na něj co nejklidněji.

,,Mně se ale nechce," odsekl mi.

,,Karle, kruci! Jsi jak malý dítě," vykřikla jsem a udělala krok k němu.

,,Prostě si lehni a spi," nakázala jsem mu a otočila se k odchodu.

,,Pojď si lehnout ke mně," zašeptal, což mě donutilo se otočit.

,,Ne. Nebudu spát u tebe v posteli. Ráno se totiž probudíš a budeš na mě hnusnej stejně jako celej tejden."

Kája si lehnul, přikryl se a zavřel oči. Nebudu zastírat, že mě to, co udělal, překvapilo.

,,Vem si aspoň moje tričko," šeptl a převrátil se na bok.

Vzala jsem ze země tedy jeho triko a s posledním pohledem na něj opustila jeho pokoj.