Strážkyně světla

Kapitola 1

"Bože můj, konečně je pátek." Amanda blaženě vystavila tvář slunečním paprskům. "Už jsem si myslela, že ten týden nikdy neskončí." Pootevřela jedno oko a ze strany na mě koukla. "Zajdem si na zmrzku?"

"No jasně," přisvědčila jsem. "Začínám mít pocit, že ještě chvíli budu muset stát na tom slunku, tak se celá rozteču."

"Bezva!" rozzářila se Amanda jako sluníčko a znechuceně se obrátila ke škole. "Sbohem, ty temné místo plné útrap a životních strastí."

"Za dva dny se tam stejně budeš muset vrátit," poznamenala jsem s úsměvem a jedním obočím lehce nadzdviženým.

"Ále, ani mi to nepřipomínej," zabrblala.

Zazubila jsem se a vzápětí se zarazila. "To snad ne," zaúpěla jsem a začala se prohrabávat aktovkou. "Jak tak koukám, tak někteří z nás se tam budou muset vrátit hned teď ."

Amanda na mě zkoumavě pohlédla.

"Nechala jsem tam knihu, tu, co musím dneska vrátit," objasnila jsem jí to.

"To teda jo," přikývla Amanda s vědoucím úsměvem. "Ale vracet se tam nemusíš."

"Co?" zeptala jsem se nechápavě.

"No, naštěstí máš jednu naprosto dokonalou a úžasnou kamarádku, která myslí i za tebe." Zpoza zad vytáhla moji knížku a s nadšením malého dítěte, které právě dostalo lízátko, mi ji podala.

Překvapeně jsem na ni pohlédla a pak se Amandě vrhla kolem krku. "Díky díky díky!" vyjekla jsem radostně. "Já bych někde nechala i hlavu, kdybych ji neměla na krku." 

"Bože můj, Al, úplně mě rozmačkáš!" zaprotestovala Amanda přidušeně, takže jsem ji raději pustila. 

"Bože můj" byla Amandina nejoblíbenější a nejpoužívanější fráze. Říkala to při každé příležitosti, a to i v případech, kdy to vůbec nebylo nutné. Nejdřív mi to přišlo hrozně otravné, ale člověk si po těch osmi letech prostě zvykne.

"Bože můj, Alice, koukej!" vykřikovala právě, když jsme procházely skrz mini parčík, který se nacházel v těsné blízkosti naší školy. 

"Co je?" zeptala jsem se otráveně.

"Tam!" ukazovala nadšeně. "To je ta nová cukrárna! No tak, Al, musíme se tam jít podívat!"

"Tak jo, tak jo, neurvi mi tu ruku, prosím," odpověděla jsem a nechala se Amandou dotáhnout až k cukrárně, kterou otevřeli teprve tento týden.

"Koukej na ten výběr!" vydechla nadšeně s nosem nalepeným na sklo zmrzlinového pultu. "Jahoda, malina, černý rybíz... bílá čokoláda! Mňam!" Zorničky měla úplně rozšířené nadšením. "Lískový ořech... a mandle! Páni! Jé, vidíš, jak je ta pistáciová hnědá? Podle toho poznáš kvalitní zmrzlinu. Správná pistáciová totiž nesmí být zelená... A maj tu i sušenkovou! Bože můj, Al, já vůbec nevím, kterou si mám vybrat."

"Všimla jsem si," utrousila jsem s pobaveným úsměvem. Amanda milovala cokoliv sladkého - nejraději by si postavila dům z čokolády na nějakém obláčku z cukrové vaty a omítku nahradila všemi druhy zmrzliny.

"Bože můj!" vyjekla najednou tak nahlas, až jsem leknutím nadskočila. "Bože můj bože můj bože můj Alice dívej se na to to je šílený-" Zuřivě drmolila a ukazovala na jednu zmrzlinu.

Koukla jsem se tím směrem a překvapeně vyvalila oči. "Kaktusová?!"

"Jo! Bože můj, Al, no chápeš to?"