Dítě Čtyř

Kapitola 1

Disclaimer: Než začnete tuto knihu číst, rád bych vás upozornil, že veškeré knihy, jimiž jsem se při psaní Dítěte Čtyř motivoval, můžete nalézt v popisku na mém profilu. (Ano, vzal jsem si něco z každé knihy, kterou mám rád.)

Byl to den jako každý jiný. Podzimní listí padalo na zem, hradní zahradník je poctivě shrabával na hromadu, z kuchyně se linula omamná vůně čerstvě napečeného pečiva a pod mým oknem už čekal Patrick. Jenže na tomto dni bylo něco speciálního – to něco se neprojevilo nikde ve vesnici ni na nádvoří, ale bylo to tu. Den, kdy všichni šestnáctiletí, jak dívky, tak chlapci, byli jeden po druhém podrobeni dovednostním zkouškám a následně podle individuálních výsledků rozřazeni do různých skupin. Skupin existovala spousta, ale mezi ty, které stojí za zmínku patří například vojenská skupina, do níž se snažila dostat většina mladých chlapců, neb z jejích řad pocházeli veškeří rytíři v království, avšak jen pramálo dívek, dále také skupina lékařů, která připravovala mladé, nadané lidi na následování cesty Hippokratovy, skupina výchovná, jejíž členové se zabývali hlavně výukou a péčí o choré, či skupina písařů, která chrlila do světa řady právníků a právniček, kteří se zabývali studováním a aplikováním zemského práva. V neposlední řadě stojí za zmínku také skupina rolníků, známá také jako otrokářská, jejíž členové nejčastěji po zbytek života pracovali na poli od svítání do soumraku. Do této skupiny byly také přiděleny všechny děti, které během obřadu nebyly vybrány žádnou jinou skupinou.

„Niro! Dělej, nebo se nestihneš rozcvičit a nezvládneš fyzickou!" slyším pod oknem Patrickovo nedočkavé volání.

„Už běžím! Tu ale nezvládnu tak jako tak."

Obléknu si svou oblíbenou koženou vestu, jednoduchou, ale účelnou, krátké kalhoty a nové boty, vyrobené z kůže upravené tak, aby odolala námaze při běhu. Přes rameno si přehodím tašku s několika základními věcmi, které budu v průběhu dne potřebovat, a vyrazím. Jakmile otevřu dveře, vrhne se na mne Patrick a začne mě mačkat, div mi nevyletí oči z důlků.

„Já se tak strašně těším! Doufám, že mě vezmou do písařské skupiny!" zamumlá mi do vlasů a začne mě svýma silnýma rukama drtit ještě víc.

„Myslím...že....umřu" podaří se mi vydechnout poslední vzduch z plic a Patrick, uvědomiv si, že mě mačká jako by mě chtěl vyždímat, mě pustí.

„Promiň. Jsem hrozně nervózní."

„To vidím," odpovím a pohlédnu na jeho okousané nehty. To se to ještě neodnaučil? Chvíli pomalu oddechuji, aby se mé plíce vzpamatovali z náhlého nedostatku kyslíku, načež se na Patricka záludně usměju. „Víš co? Schválně kdo bude dřív u kuchyně!"

Okamžitě vystřelím jako šipka směrem k nádvoří. Patrick se se smíchem pustí za mnou a snaží se mě dohnat, ač oba dobře víme, že to nedokáže. Přestože si ze své fyzičky často dělám srandu a předstírám, jak strašně pomalá jsem, ve skutečnosti jsem jednou z nejrychlejších, možná i tou nejrychlejší, z naší skupiny. Nebála bych se říct, že v celé vesnici, ale i s vychloubáním se platí, že všeho moc škodí. Ani ne za pět minut proběhnu hradní branou a zastavím pod oknem do kuchyně. Patrick doběhne chvíli na to, celý rudý a zadýchaný, načež se svalí pod jabloň a sípavě mi blahopřeje k mému vítezství. K jeho potěšení není jabloň ještě úplně sklizená, a tudíž je země kolem něj posetá krásnými zralými jablky. Jedno sebere a s chutí se do něj zakousne. Už nikoliv k jeho potěšení však zjistí, že některá jablka jsou nahnilá – ač ne zrovna to do kterého se zakousl, určitě to, které svým žuchnutím na zem rozsedl. S pohledem na jeho rozhořčený pohled, se kterým si zpod zadku vytáhne jablečnou placku si uvědomím, že jsem nesnídala. Lehnu si tedy vedle Patricka a seberu jablko, které k mému potěšení není nahnilé, a zakousnu se do něj. Náhle se nad námi rozezní hrubý skoro až mužský hlas, patřící jedné z kuchařek v hradní kuchyni. Pohlédnu tedy vzhůru, k oknu věže, kde se vzápětí objeví tác s čerstvě napečenými koláčky.